Taťjana Medvecká: Měli bychom umět víc používat mozek

Nejprve film Jan Palach, nyní román o Františku Krieglovi - muži, který se v srpnu 1968 pod hrozbou likvidace vzepřel okupantské moci a jako jediný nepodepsal potupný Moskevský protokol. To vše úzce souvisí s letošním padesátým výročím okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Ptáte se, co s tím má společného herečka Taťjana Medvecká (64)? Stala se nejen kmotrou knihy, ale možná si zahraje i v jejím filmovém zpracování. Čím ji zaujal scénář, jak sama vzpomíná na rok 1968, kdy jí bylo patnáct let, a proč nikdy nevstoupila do politiky, nám prozradila v rozhovoru.

Měla byste hrát manželku Františka Kriegla Rivu. Co se vám nejvíc líbilo na scénáři?
Víte, když něco zažijete na vlastní kůži, a navíc je to taková zásadní a přelomová událost, jste vděčná, že se k tomu někdo vrací a situací se zabývá a rekonstruuje ji. Jsou tam nová fakta, která člověk jako normální smrtelník vůbec netušil. Po přečtení scénáře jsem se pana režiséra ptala, jak se k těm informacím dostal, a on mi řekl, že měl možnost nahlédnout i do ruských archivů. Četla jsem to jako detektivku. Scénář jsem dostala přesně před rokem v mailu cestou do Paříže. Začala jsem ho číst hned v letadle a četla ho i v metru a pak v hotelu. Málem jsem zmeškala večerní koncert, tak mě text zaujal. Celá ta situace tehdy byla absurdní. Bylo zatčeno a uneseno šest vrcholných představitelů suverénního státu! A to je fakt, který je třeba připomínat, protože jsme malá země, která se po celou dobu své existence musí nějak vyrovnávat se zájmovými vlivy těch mocnějších, větších států. Musíme tahle fakta znát. Proto bych přála té knize, aby natrefila na osvícené mecenáše a mohla se zfilmovat. Myslím si, že právě film by zejména mladé diváky, pro které jsou události z roku 68 pradávnou minulostí, mohl zaujmout. A zvláště dneska je takové poznání důležité, žijeme v čase relativizace pojmů, různých interpretací a dezinformací. Tohle se ale skutečně stalo, takhle se zacházelo s našimi vrcholnými politiky, takhle vypadala takzvaná bratrská pomoc.

V roce 1968 vám bylo patnáct let. Rebelovala jste proti nastalému režimu?
Vzpomínám si na první máj v roce 1968. Kdo ho zažil, nikdy nezapomene. Najednou jsme se nebáli říkat, co si myslíme. Do té doby to bylo tak, že se jinak mluvilo doma a jinak ve škole nebo v zaměstnání. A najednou bylo všechno jiné. Šli jsme tím průvodem a nadšeně zdravili a mávali na tribunu, ale ne z donucení nebo z povinnosti, ale spontánně, upřímně. Domů jsem se vracela letenským tunelem a i to bylo výjimečné. My tím tunelem směli projít, normálně tam jezdila jen auta. Celé pražské jaro bylo takové natěšené, plné nadějí. Fakt, že přestala fungovat cenzura, byl závratný. Mluvilo se o Masarykovi, o legiích, o procesech v padesátých letech, což byla do té doby tabuizovaná témata. Úplně jasně si vybavuju, jak ještě v červenci zpíváme na pionýrském táboře: "Masaryk nás svolává, rozkazy nám vydává, vstávejte, vy čeští legionáři, zlá vojna nám nastává." A vedoucí tábora najednou nebyl soudruh vedoucí, ale šerif. A zpívali jsme dál: "Naše rota, rota kulometná, ta Sovětský svaz zničí." A za měsíc byli tady. Hrůza!

Jak to probíhalo u vás doma?
Maminčina kamarádka nám vzrušeně volala, že nás obsazují Rusáci. Nikdo jim jinak neřekl, žádní Rusové, ale Rusáci. Seděli jsme kolem stolu s ušima nalepenýma na rádio. Maminka mě zamkla doma, abych nikam neutekla. Hlídala mě tehdy moje babička a já jsem si celou tu dobu před zrcadlem trénovala, co řeknu nějakému okupantovi, až ho potkám. "Uchadíte ot sjuda, my vas zdes nechotim" (odejděte odsud, my vás tu nechceme). Nebo lidi třeba provokovali Rusáky tím, že měli v kapesníku nebo v novinách zabalenou briketu a dělali, že poslouchají rádio. A co teprve humor nápisů po pražských zdech! Lidi spolu drželi, bylo to pár dnů úžasné pospolitosti.

V tomhle ohledu se mi vždycky vybaví konec filmu Pelíšky...
Víte, Pelíšky jsou milý film, ale pro mě až moc milý, útěšný, měkký. Normalizace byla daleko horší. Daleko víc se mi v tomhle ohledu líbil film Občanský průkaz, který šel víc do hloubky. Byla to opravdu hnusná, šedivá doba.

Jak se díváte na to, že současná dospívající generace kolikrát už vůbec neví, co se stalo v roce 1968 nebo 1989?
Nad tím mi zůstává rozum stát. Že prý výuka novodobých dějin končí rokem 1945?! Nevím, zda je to pravda, nemám přehled, dcery už dávno dostudovaly. Ale říká se, že lidé, kteří se nepoučí z historie, ji budou muset znovu zažít. A to bych té současné dospívající generaci vážně nepřála, protože těch dvacet let normalizace bylo hrozných. Prověrky, schůze, špehování, vyhazovy ze zaměstnání, všudypřítomný strach. Postupné ohýbání charakterů. Ano, určitě i jisté výdobytky v podobě odborářských rekreací, žádná nezaměstnanost, chalupaření o víkendu. Jenže nesvoboda. Ustřižená křídla. Děti, které nemohly studovat kvůli špatnému kádrovému profilu svých rodičů. Nemožnost cestování. Hráli jsme u nás v divadle moc zajímavé představení Po sametu, což byla taková rekapitulace vývoje od roku 1989 do roku 2014. Moc mě překvapilo, jak jsou mnozí moji mladší kolegové apolitičtí, jak se neorientují ve veřejném dění, jak je to, co se kolem nich odehrává, vůbec nezajímá. A přitom doba je stále složitější a rychlejší a orientace čím dál náročnější. Myslím si, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí a způsoby, jak získat voliče a dostat se k moci, jsou stále rafinovanější. Měli bychom umět víc používat mozek.

Nikdy jste neuvažovala o tom, že byste vstoupila do politiky?
Ne. Nejsem originální myslitel ani akční hybatel, spíš zaujatý pozorovatel.

Celý rozhovor s herečkou Taťjanou Medveckou najdete v aktuální SEDMIČCE!