Sandra Pogodová: Musím chodit, jinak mi roste zadek

Sandra Pogodová (44) se výzev nebojí. Kamera a scénář už jí nestačily, tak se rozhodla napsat knihu. Myslí ale i na svou fyzičku. V nohou má totiž 700 km! Zavzpomínala nejen na svoji pouť do Santiaga de Compostela.

Jak se vede vaší knižní prvotině Hoď se do pogody?
Jsem šťastná jako malej Jarda, stala se bestsellerem loňského roku. Lidi se u ní baví, proto je o ni zájem. Takže naprosto splnila svůj účel a budu v psaní pokračovat.

To máte těch historek tolik v zásobě?
Chtěla bych napsat knihu o tom, jak jsem ve svých osmatřiceti absolvovala cestu do Santiaga de Compostela. Za tři týdny jsem ušla 700 kilometrů a vše si zapisovala do deníku. Teď po šesti letech jsem ho našla a zjistila, že je to taková prča, že ho asi vydám.

Takže jste se celou cestou prosmála?
To zase ne, to mi přijde až teď z těch zápisků. Tam to bylo náročné. Už tím, že jsem šla sama. Ale tak jsem to chtěla. Když v sobě my ženy potřebujeme některé věci přeprogramovat, stříháme si vlasy nebo děláme jinou radikální změnu, a já jsem šla do Compostely.

Jak jste to zvládala?
Naštěstí jsem poslechla kamarádku, která mi radila: "Vezmi si otevřené boty, nejlépe na sucháč, protože když se ti udělají puchýře mezi prstíkama, tak si je můžeš povolit." A ty boty mě zachránily. Viděla jsem pána, kterýmu se udělal puchýř přes celý chodidlo. Musel to vzdát, jít na autobus a odjet domů.

Bolesti jste žádné neměla?
Ale jo, jak jsem si odvykla chodit, tak první den mě bolely nohy až ke kyčlím a taky ramena od batohu. Původně jsem vyšla s deseti kily. Pak mi došlo, že je to blbost, čtyři jsem odhodila a zbylo mi šest. Celé tělo jsem měla rozbolavělé, protože na takový pohyb nebylo zvyklé. Ale zvládla jsem to a ještě při tom zhubla. I přesto, že jsem jedla třikrát denně, abych měla sílu. Jenomže, jak jsem ušla každý den víc jak dvacet kilometrů, v Santiagu ze mě spadly džíny. Vůbec jsem je nemusela rozepínat. A to jsem jenom chodila. Takže kdo nerad cvičíte, stačí, když si necháte ujet tramvaj nebo přestanete používat výtah...

... případně auto.
Momentálně auto nemám, ale vždycky, když jezdím autem, okamžitě mi nakyne prdel. Protože si prostě vozím zadek. V Santiagu jsem ale zjistila, že není třeba kvůli tomu chodit do posilovny. Stačí, když budu chodit. Mám krokoměr a každý den se snažím udělat deset tisíc kroků.

Takže druhá kniha bude o vaší cestě. A ty další?
Říkala jsem si, že dokud je táta (Richard Pogoda, skladatel, pianista, herec, zpěvák; pozn. red.) naživu a plný síly, že bychom spolu sepsali to, co zažil s různými kolegy. Jezdíme teď spolu s pořadem, který se jmenuje stejně jako knížka Hoď se do Pogody. Čteme z ní povídky a táta vypráví historky z dob, kdy jezdíval s Mirkem Horníčkem. O různých našich kamarádech, známých lidech, což lidi zajímá. Do toho zpíváme písničky. Diváci jsou strašně spokojení a pořadatelé taky. Tak si říkám, že další knížku udělám taky povídkovou, lidi se už na ni ptají a mě to moc těší.