Petr Jákl: Všechno, co chci, dělám hned

Petr Jákl (52) je od dětství bojovníkem. Olympijský judista šel navzdory vážným zdravotním prognózám nekompromisně za svým snem a po konci sportovní kariéry se dokázal prosadit i v Hollywoodu. V rozhovoru pro SEDMIČKU ale nemluvil jen o bolesti, disciplíně a neporazitelnosti, nýbrž také o rodině, holčičím světě a svých dcerách - i o tom, že na každého z nás čeká druhá šance, pokud o ni stojíme. Jen si pro ni musíme dojít. Sama k nám domů na gauč nepřijde.

V mládí jste se po vzoru svého táty věnoval judu. Kdy jste s tímhle sportem začal?

Začal jsem v sedmi letech, ale rodiče chtěli, abych si vyzkoušel i jiné sporty a jen slepě nenásledoval to, co dělal táta. Zkoušel jsem tedy basketbal a hokej, ale vždy jen na pár měsíců, nebavilo mě to a pořád jsem se vracel k judu.

Těsně před olympiádou jste se zranil. Jak to tenkrát bylo?

Při jednom z tréninků jsem soupeře hodil a už jsem se nenarovnal. V šestnácti mi lékaři řekli, že nemám páteř vhodnou pro vrcholový sport a že bych se mu profesionálně věnovat neměl. Tehdy jsem si řekl, že k doktorovi se zády už nikdy nepůjdu. Vydrželo mi to přesně šest let, až do tohoto momentu.

Lékaři vám účast na olympijských hrách nedoporučili. Nebál jste se o svoje zdraví?

Tenkrát mi naprosto natvrdo řekli, že je velká pravděpodobnost, že skončím na vozíku, pokud okamžitě nepřestanu. Měl jsem dvě vyhřezlé ploténky, prasklý obratel a extrémně zúžený páteřní kanál. Dokonce byl tak výrazně zúžený, že mi lékaři říkali, že kdyby to nebylo genetické, už bych tehdy vůbec nechodil. Neustále si mě ukazovali jako příklad toho, jak je neuvěřitelné, že v takovém stavu dokážu vrcholově sportovat. I přes tuhle diagnózu jsem se ale rozhodl pokračovat. V podstatě jsem jezdil z nemocnic po infuzích rovnou na závody. Bylo to naprosto za hranou, ale já jsem uvnitř cítil, že to zvládnu a že to dopadne dobře. Měl jsem sen a potřeboval jsem si ho splnit. Olympiádu jsem si vysnil už jako malý kluk a žádné zranění mě v tom nemohlo zastavit.

Pak jste ale musel s judem skončit. Jak jste se následně dostal k filmu?

Hned po olympiádě jsem věděl, že dál už bohužel pokračovat nemůžu, a v podstatě jsem neměl nic jiného. Můj život byl vždycky jen judo. Během kariéry jsem si ale pro zábavu přivydělával kaskadéřinou a právě díky ní jsem se postupně dostal i k hereckým rolím v amerických filmech. Asi nejvíc mi pomohl film xXx s Vinem Dieselem, ale také například Česká spojka s Anthonym Hopkinsem.

Dokázal jste se prosadit v Hollywoodu, což je velmi výjimečné. Čím si myslíte, že jste je okouzlil?

Když mě obsazovali do jejich filmů, bylo to asi kombinací několika věcí - měřím dva metry, byl jsem judista, kaskadér a nestyděl jsem se před kamerou. A když to vezmu zpětně, hrálo to roli i ve chvíli, kdy mě mezi sebe přijali jako režiséra, producenta nebo scenáristu. Vždycky mě představovali jako olympionika, což mi hrozně pomáhalo. Zlom přišel ve chvíli, kdy mi díky filmu Jan Žižka nabídli produkovat první hollywoodský film. Připadalo mi skoro nemožné, že mám šanci produkovat projekt se Samuelem L. Jacksonem, a tak jsem udělal všechno, co jsem slíbil. Film dopadl dobře, všichni byli spokojeni a najednou se na mě začaly valit další nabídky - s hvězdami jako jsou Robert De Niro, Al Pacino nebo Pierce Brosnan. Snažil jsem se jim pořád dokazovat, že to zvládnu. Nebylo to jednoduché, ale pokaždé jsem splnil všechno, co jsem slíbil, což v Hollywoodu není úplně běžné. Právě tím jsem se odlišoval od většiny ostatních a díky tomu jsem dostával další a další příležitosti pracovat s těmi nejlepšími. Za všechno vděčím hlavně judu. Díky němu jsem si vybudoval vůli, disciplínu a také chování fair play, které v Hollywoodu není zrovna samozřejmostí. Je to sice velmi drsný svět, ale zároveň svět obrovských možností. jen se v něm musí člověk umět dobře pohybovat - jinak to hodně bolí. 

Jaké jsou vaše vlastnosti, na které jste pyšný?

Cílevědomost a empatie.

Řekla bych, že jednou z nich je i neporazitelnost, hlavně v tom smyslu, že se nevzdáváte a jdete si za svými sny. Co je pro vás neporazitelnost?

Pro mě to znamená nevzdat se ani ve zdánlivě bezvýchodné situaci. I když člověk spadne na úplné dno, pořád bojuje. A po každé prohře znovu vstane a jde dál.

Kromě práce jste také tatínkem. Je pro vás někdy těžké porozumět dívčímu světu?

Absolutně ne. Jsem už odborník na make-upy, laky i parfémy. Moje holky (Jákl má s bývalou rosničkou Romanou Jákl Vítovou dvě dcery, sedmnáctiletou Sofii a čtrnáctiletou Elisu, pozn. red.) jsou ale tak trochu i "klučičandy", takže je s nimi spousta zábavy. Strašně si to užívám a musím říct, že si ani nedokážu představit, že bych měl kluka. I když jsem si kdysi přál kluka a holčičku. Máme spolu vytvořený vlastní svět, který je naprosto úžasný, a za nic na světě bych ho nevyměnil.

Čemu se věnuje vaše manželka? Ve společnosti se příliš neukazuje.

Pomáhá mi s mými projekty jako poradní hlas. Dlouho se věnovala marketingu a PR, takže je to pro mě obrovská výhoda. Hodně s ní také konzultuji scénáře a filmy, na kterých pracujeme. Na společenské večírky  už nějako dobu nechodí, přestalo ji to bavit. Už si jich užila dost a od chvíle, kdy máme rodinu, se věnuje především jí.

Dáváte si novoroční předsevzetí?

Nedávám. Všechno, co chci, dělám hned. Nedokážu se na změny dlouho připravovat. Když cítím, že něco chci změnit, udělám to okamžitě. Přesně tak to bylo i ve chvíli, kdy jsem se před devíti lety stal veganem, z absolutního masožravce, který si klidně dal ovarové koleno i ke snídani. Po přečtení jedné knihy v letadle jsem si prostě přeobjednal maso na salát. Myslím, že to mě vystihuje úplně přesně.

Co byste si od nového roku nejvíce přál?

Pohodu a zdraví. Nejen pro sebe, ale i pro všechny kolem.