Mistr etikety Ladislav Špaček: Nejlepší je přirozené líčení

Že muž by měl ženě pomoci do kabátu a pustit ji jako první do dveří, je už celkem známé. Věděli jste ale, že existují i jasně daná pravidla v líčení? Zeptali jsme se na ně uznávaného mistra etikety Ladislava Špačka (69). Jak se správně nalíčit do společnosti a kdy s etiketou vůbec začít?

Existuje etiketa ve stolování nebo v oblékání... Existuje i v líčení?
Samozřejmě. Stejně tak jako se ženy musejí umět na společenskou akci obléct, učesat nebo si vzít vhodné boty, tak by se měly umět i nalíčit. Ve dne by to líčení mělo být, řekněme, takové nenápadné, jenom něco zvýraznit, něco potlačit, ale večer, když jsme odkázáni na umělé osvětlení, mohou ženy klidně přidat a mohou si udělat výraznější make-up. Ve dne je nápadné líčení příliš. Tam by se mělo jednat s rozvahou a najít tu správnou míru. Nejlepší je přirozené líčení, které není moc poznat. Ženu přitom zkrášlí, vytvoří jí úžasnou pleť, zvýrazní kontury, ale zároveň není vidět, že je pomalovaná válečnými barvami. (smích)

Máte v tomto ohledu profesní deformaci? Sledujete ženy, jak se líčí?
Jasně. Když se někdo něčím zabývá, tak tím i žije a sleduje to čtyřiadvacet hodin denně. Takže když takhle chodím po ulicích nebo usedám ke stolu, všímám si toho. Asi jako si kadeřníci prohlížejí vlasy a koukají, co by se kde dalo přistřihnout. Ale to neznamená, že bych je veřejně opravoval, to nikdy nedělám. To se nesluší. Navzdory veřejné autoritě si nemůžu dovolit někoho poučovat, to by měla dělat maminka. (smích) Já mohu jenom udělovat rady. Etiketa není pro všechny, je pouze pro ty, kteří na sebe chtějí dobrovolně vzít to rozhodnutí, že se budou chovat slušně a šířit kolem sebe dobré chování.

Stejně jako si lidé spojují herce s nějakou rolí, chodí i za vámi, aby se vás ptali, zda dělají to a to správně?
Ano. Kdekoli se ocitnu, lidé mě spojují s etiketou. Nejenže se mě vyptávají, ale jsou také trochu nervózní, jestli v mé přítomnosti obstojí. Nedávno mi říkal kamarád, že mě chtěli pozvat na večeři, ale pak si to prý rozmysleli. Někdy je to, jak je vidět, i na škodu věci.

Za ta léta, co se etiketou zabýváte, zjistil jste, že děláte nějaké chyby?
Samozřejmě, stále se vyvíjíme. Když se podívám na své fotky staré dvacet let, tak jsem zděšen. Přiznám se, že existují fotky, na kterých mám košili s krátkým rukávem. To je dnes »out of fashion«, úplně mimo. Nebo vím, že někde špatně držím skleničku v zápalu konverzace. Někdo mě vyfotil a dodnes se za tu fotku stydím. Bohužel jsem ten vzor a lidé sledují, zda neporušuji pravidla. Musím si dávat pozor.

Stalo se někdy, že k vám někdo přišel a opravil vás?
Jasně. Třeba moje vnučka Viktorka. Když třeba vidí, že dělám něco špatně, vstávám od stolu, i když jsme ještě nedovečeřeli, opraví mě. Nebo když mám špatně uvázanou kravatu, najdou se kamarádi, kteří mě ochotně a rychle upozorní. Jednou jsem vyšel ven v zápalu řeči v domácí obuvi a měl smoking. (smích)

Kdy je podle vás vhodný čas začít se učit etiketu?
Když se tak rozhlížím po dospělých a vyprávím si s manželkami mužů, které se mě ptají, co a jak dělat, vždycky si postesknu, že už je vlastně pozdě. To měla muži říct maminka, že se vstává od stolu, když žena odchází, že má ženu usadit v restauraci, že se pomáhá do kabátu. Jestli se to nenaučil v raném dětství, potom se to velmi obtížně zavádí v nové rodině. Proto jsem napsal etiketu pro školáky Rokovy výlety do historie. Měli bychom s tím začít co nejdřív - a nejen proto, že vychováme děti v lidi, kteří pak budou oblíbení a lidé je budou vyhledávat a chválit, ale také proto, že budou úspěšnější v životě.