Miroslav Hanuš: Život pořád nějak dobíhám

Hraje divadlo, točí filmy a seriály, režíruje a píše divadelní hry. Televizní diváci ho milují coby majora Josefa Korejse v oblíbeném kriminálním seriálu Případy 1. oddělení. Jeho srdcovkou je však divadlo. Co nového herec Miroslav Hanuš (62) chystá, jaký je v soukromí a jak si užívá roli dědečka?

Umíte se svými rolemi divy. Jedna věc je být dobrý herec, druhá je, že tu práci máte rád. 

Hraní mám hodně rád. Nikdy jsem neměl ani hereckou krizi, takovou, že bych plánoval odejít. Třeba potřebu vyměnit lidi, s kterými člověk pracuje dlouho, to člověk pocítí, ale profesi jsem nikdy změnit nechtěl. 

Vy i skvěle režírujete a píšete dramatizace. 

Píšu i celé hry, jako tu o Miki Volkovi. Rokenrol je pro mě nejradostnější hudba na světě. Vytvořil jsem příběh s kombinací hudby, kde je i orchestr. Díky tomu právě pracovně přesedám a občerstvuji se. Můj život je koníček sám o sobě. Chvíli jsem i učil, to bylo pro mě taky zajímavé. Člověk o té profesi zas přemýšlí i z jiné strany. 

Učení na DAMU vás bavilo? 

Moc. Herectví je ale i hodně věcí talentu, trpělivosti a stresu. Je spousta nadaných lidí, ale mnozí nemají na herectví nervy. Občas to vidím i u kolegů, kteří z různých důvodů na nějaký čas herectví opustí. Když se pak vraceli, bylo to pro ně náročné. Tréma je svazovala. 

Máte tři dcery, manželku a konečně máte i vnoučka, muže do party. Jak prožíváte roli dědečka?

Ano a mám k němu ještě vnučku Františku. Vendelín je éro, které vydá za tři kluky. Je to zápřah pro oba rodiče. 

Jste hlídací děda? Máte na to čas? 

Čas bych měl. Moc to neumím, ale snažím se. Nejvíc Vendelín obdivuje, když něco dělám. On je totiž montovací typ, který chce pochopit, jak se co dělá a proč se to dělá. Akorát jsou mu teprve čtyři roky, takže vrtačku mu ještě do ruky dávat nechci. Zatím bravurně dokáže dvě hodiny rozebírat šroubovákem budík a je spokojený. A já jsem šťastný, byť se stále učím. Stěží vím, jak být dospělý, nedávno jsem teprve dohnal skutečnost, že jsem otcem, a najednou je člověk dědečkem. Život pořád nějak dobíhám. 

Říká se, že herci bývají plaší. Platí to i u vás? 

Velmi správně, i já jsem plachý člověk. Ne každý herec je automaticky v soukromém životě showman. Na jevišti či před kamerou to nejste vy, jen někoho představujete, což je velký rozdíl. Já jsem v soukromí typický muž. Rád mlčím, občas dělám vtipy a moje žena se jim směje. Což je vedle spolehlivosti a dochvilnosti ve vztahu velmi důležité.