Miluška Voborníková: Mezi lidmi jsem doma, ticho mě nikdy nelákalo

Zpěvačka a herečka Miluška Voborníková (76) začala svou kariéru v legendárním Semaforu, kde měla možnost spolupracovat s ikonami, jako byli Miloslav Šimek (†63) a Jiří Grossmann (†30). V rozhovoru pro SEDMIČKU zavzpomínala, že původně měla být zdravotní sestrou a z uměleckých začátků měla obrovský respekt. Postupem času našla nejen profesní jistotu, ale i životní lásku, a dnes si nejvíc váží toho, že i po letech může stát na pódiu po boku svého muže Petra Spáleného (82), spolu s kapelou dělat práci, která ji naplňuje, a sdílet jedinečnou energii s publikem.

Léto bývá pro muzikanty nejživějším obdobím roku. Jak bude vypadat to vaše?

Těším se především na festivaly, které mají vždycky skvělou atmosféru. Lidé se tam dokážou opravdu uvolnit a užít si hudbu naplno. Letos nás čeká například Štěrkovna Open Music v Hlučíně, kde bychom měli vystoupit v červenci. Ještě předtím nás čeká několik dalších spíš komornějších koncertů a v září se pak moc těším na hraní na zámku v Mělníku, kde panuje pokaždé nádherná atmosféra.

Působíte, jako by vás práce pořád nabíjela. Jak se vám daří udržet takovou energiii při plném programu?

Ano, a jsem za to ráda. Je skvělé, že ještě v tomhle věku můžeme dělat práci, která nás opravdu baví. To je asi to nejdůležitější, dokud zdraví alespoň trochu slouží.

Když panu Spálenému nebylo dobře a čekala ho operace, musela jste se o něj dlouho starat. Jak jste tu situaci zvládla?

Byl to čas, kdy bylo chvíli hůř a chvíli líp. Zaplaťpánbůh ale máme kolem sebe úžasné lidi, bezvadnou rodinu, dobré sousedy a hlavně kapelu, na kterou je opravdu spolehnutí. Dnes už například nejezdíme dlouhé trasy sami. Dřív řídil Petr, ale teď se o to starají kluci. Jsou to nejen skvělí muzikanti, ale i výborní lidé, kteří pomůžou, když je potřeba, a to není samozřejmost. Jsme opravdu vděční, že s námi tohle seskupení funguje už zhruba šestadvacet let.

Když mluvíte o tom, jak vám kapela už roky stojí po boku, nabízí se otázka: jak vlastně začala vaše společná cesta s Apollem?

Nebyla jsem v Apollu od začátku. Působila jsem tehdy v Semaforu a ke kapele jsem se přidala až v roce 1972, a myslím, že to byl nápad Jana Spáleného. Kluci z kapely měli za to, že by bylo dobré sestavu trochu oživit. Vždycky říkám, že Petr je na jevišti spíš statický, a tak zřejmě potřebovali někoho, kdo by tomu vystoupení dodal víc pohybu a energie.

Co vás na Petru Spáleném na začátku nejvíc zaujalo a přitáhlo k němu?

Jednoznačně hlas a také jeho inteligence a přirozené charisma, které si zachoval dodnes. V kapele má navíc přirozenou autoritu. Nemusí nic řídit ani zdůrazňovat, protože ho všichni dobře znají a přesně vědí, co potřebuje a jak to má rád. Skvěle to funguje i díky lidem kolem něj. Kapelník Fredy Bittner ví dopředu, co je potřeba, a všechno připraví. A výborně si rozumí i se zvukařem Lacem Demčákem, který s ním doslova dýchá. Když se tohle propojí, vznikne souhra, která je na výsledku znát. Apollo Band bez Petra by nebyl tím, čím je, a naopak. Funguje to jen jako celek.

Do kapely jste přišla jako velmi mladá. Jak silný respekt jste tehdy z té zkušené party měla?

Obrovský. Když jsem tam přišla, měla jsem za sebou čtyři roky v Semaforu, což byl pro mě tehdy celý svět. Kapelníkem byl Jan Spálený, a právě on za mnou přišel s tím, jestli bych nezkusila zpívat s nimi. Já jsem je ale vůbec neznala, ani Petra. Tehdy šlo hlavně o to, jestli k sobě naše hlasy budou ladit. Nakonec to dopadlo dobře, a s Petrem jsme navíc zhruba stejně vysocí, což bylo také příjemné. Tak to všechno začalo a od té doby už jsou to dlouhá léta, co s nimi jezdím.

Vaše cesta ale původně mířila úplně jiným směrem.

Ano, původně jsem měla být sestřička, ale ve druháku jsem vyhrála konkurz do Semaforu a jak s oblibou říkám, Grossmann se Šimkem mě tak trochu vysvobodili od zdravotnictví. Já jsem se totiž bála zodpovědnosti - píchnout někoho špatně do žíly je úplně jiná váha než falešná nota na jevišti. Při nácviku odběrů krve to holky zkoušely na mně, ale sama jsem do žíly nikdy nikomu nepíchla. Bylo to pro mě hrozně stresující. Na pódiu je ostuda jen vaše, tady by šlo o někoho jiného.

Vstup do Semaforu pro vás znamenal obrovskou změnu. Jak na tu dobu dnes vzpomínáte?

Bylo to krásné období, ale ten přechod pro mě byl psychicky velmi náročný. Přišla jsem z úplně normální rodiny, kde nikdo neměl s uměním nic společného - tatínek byl inženýr chemie, maminka úřednice. Najednou jsem se ocitla v Semaforu, navíc v roce 1968. Řešila se tam politika a společenská témata. Šimek s Grossmannem dokázali s obrovským nadhledem a humorem říct přesně to, co si lidé mysleli, uměli věci trefně pojmenovat, a ještě je podat s lehkostí. Kluci fantasticky improvizovali a reagovali na aktuální situaci. My jsme místo povídání v šatně raději poslouchali, protože to bylo pokaždé nové a neuvěřitelně přesné.

Co vám dělá radost ve chvílích, kdy zrovna nejste na jevišti?

Mám štěstí, že máme hodně přátel, kteří k nám jezdí jako na chatu. Když je hezky, je to u nás opravdu příjemné. Všechno záleží na tom, jak si lidé sednou a jestli si mají o čem povídat - s mojí generací jsou to často vzpomínky. Často k nám zvu i kapelu nebo lidi ze Semaforu, se kterými si mám co říct. Mám ráda roli hostitelky, bez lidí neumím být.