Miloš Zapletal: Mezi nesmrtelné nepatřím

Bezmála dvacet let působil Miloš Zapletal (76) jako prezident dnes již neexistující soutěže krásy Miss ČR. Jeho pracovním prostředím byl svět showbyznysu včetně modelingu, pohyboval se ve společnosti krásných žen. V roce 2006 se však rozhodl soutěž prodat a z utržených peněz začal budovat farmu Blaník v Ostrově nedaleko Vlašimi. Dnes už ho neobklopují atraktivní krásky a VIP osobnosti, ale koně a oslíci. Po několika letech se však rozhodl splnit si další sen - napsal knihu. Na jejím křtu, kam dorazila řada známých osobností, jsme ho vyzpovídali. Jak se mu nyní daří, nestýská se mu po světě showbyznysu, a co by si rád ještě do budoucna splnil?

Kniha dostala název Nesmrtelní aneb Slavní mladí staříci. Jak vás vůbec napadlo psát o nesmrtelnosti?
Když jsem se jednou procházel se svým Bárnym, to je zlatý retrívr, bylo mi už pětasedmdesát a přemýšlel jsem, co bude dál s mým životem. Napadlo mě, že vlastně spousta lidí si s životem ve stáří neví rady. Čekají kají na to, až skončí. Samozřejmě jsou i tací, kteří jsou aktivní a činorodí, což je dobře, protože práce a aktivita podle mě život prodlužují. Je to strašně důležité. A proto jsem si vybral celkem čtyřicet tři známých osobností - známých proto, aby mohli jít příkladem těm neznámým nebo těm méně známým - a myslím, že se mi to povedlo. Našel jsem celou řadu těch opravdových nesmrtelných. Kniha samotná ještě nesmrtelná není, ale třeba jednou bude.

Co se vám jako první vybaví, když se řekne nesmrtelnost? Chtěl byste být vůbec nesmrtelný?
Chtěl bych a vím, že budu, co se týče potomků. Mám čtyři syny a vnoučata, v čemž spatřuji velmi významnou nesmrtelnost, protože nejen geny člověka, ale i jeho výchova a jeho povaha pokračují v potomcích. To je jedna část nesmrtelnosti. A ta druhá - líbilo by se mi, kdyby po mně zůstalo nějaké dílo. Ale se skromností sobě vlastní si myslím, že bych musel napsat ještě tak deset významných knížek. Pak možná... Takže v tomhle ohledu nevím. Neřadím se mezi nesmrtelné.

Podle čeho jste vybíral lidi do knihy?
Zaprvé podle osobnosti, jak je znám, jak na mě působí a jak jsou zajímaví a silní v tom, co dělají, a zadruhé podle věku. Kritérium bylo od osmdesáti let výš, takže průměrný věk lidí v knížce je osmdesát šest let.

Nikdo mladší neměl šanci?
Jsou tam čtyři výjimky. Ty se nám tam nějak vloudily. Pan profesor Pafko měl být napřed glosátorem, jenomže potom jsem pochopil, že to je škoda, aby byl jenom glosátor, takže je tam o něm i kapitola. Je mu pouze sedmdesát osm. A protože mi vyprávěl, že chodil do školy v Bratislavě s Milanem Lasicou, oslovil jsem i jeho spolužáka. A když už tam byli, oslovil jsem také pana Radkina Honzáka, slavného psychiatra, a do čtveřice ještě Karla Gotta. Těm je teprve sedmdesát devět let.

Zdá se mi, že je tam více mužů než žen. Je to náhoda?
To není náhoda, ale ani to není záměr. Víte, já jsem vůbec nepřemýšlel o tom, jestli to bude muž nebo žena. Dokonce ani o tom, jestli to bude umělec, lékař, vynálezce, sportovec. Pokud možno jsem tam chtěl mít ze všech profesí nesmrtelné. Je tam asi devět nebo deset žen.

Vím, že uhnat známé osobnosti na rozhovor, tím spíše lékaře, není vůbec jednoduché. Kdo vám dal v tomto ohledu nejvíce zabrat?
Nejvíc mi dal zabrat pan docent Perek, to je slavný hvězdář, astronom, kterému je devadesát devět let. S tím to bylo složitější, protože také píše a je velmi pečlivý, takže mi upravoval některé pasáže. Dokonce mi z toho chtěl v jednu chvíli utéct, že se mezi těmi nesmrtelnými necítí dobře, že k nim nepatří. Ale pak jsem ho přesvědčil a zůstal.

Celý rozhovor najdete v aktuální SEDMIČCE!