Marie Drahokoupilová: Svůj čas jsem náramně si užila a prožila
"V naší profesi je důležité štěstí, protože herci jsou závislí na všem: na době, která právě existuje kolem nich, na tom, kdo je obsadí, jaké jsou scénáře či jak se bude jejich typ hodit," komentuje svět jeviště a stříbrného plátna herečka Marie Drahokoupilová (84).
Vyrůstala jste na Vinohradech v temných 50. letech. Jak na to vzpomínáte? Měla jste hodně kamarádů, nebo jste byla spíše samotářka?
Dětství jsem prožila po skončení války. Přestože jsme, ani já, ani děti ze sousedství, se kterými jsem si ráda hrávala, neměli žádné přepychové hračky, jimiž jsou dnešní děti přímo obloženy, byli jsme šťastní. Všichni dohromady jsme měli jeden nevelký šedivý míč, se kterým jsme si s radostí hráli a který měl pro nás ne obyčejnou cenu. Myslím, že jsme v té skromnosti prožívali daleko větší radost než mnozí v této době, když jsou zahrnuti vším, na co si vzpomenou. Musím říct, že díky mým moudrým rodičům jsem prožila překrásné dětství. A co se školy týče, ta pro mě také byla fajn. Můj otec pro mě totiž vybral školu v Perunově ulici, kam jsem chodila sama, protože všichni ostatní docházeli do školy bližší, téměř za rohem, kde ředitelkou byla přítelkyně Julia Fučíka. Takže není těžké si představit, co tam bylo nejdůležitějším předmětem - oslavy režimu a nereálné poklonkování jediné straně. To jsem já ve své škole nemusela prožívat.
Tatínek byl stavebním inženýrem. Neměl potíže s režimem, u něhož vzdělaní lidé nebyli v kurzu?
Téměř každý, kdo v té době nebyl přívržencem režimu, potíže jistě měl, ale já jsem o nich téměř nevěděla. Naši přede mnou o politice a hrůzách, které se tehdy děly, nikdy nemluvili a jsem jim za to dodnes vděčná. Myslím si, že mí spolužáci, kteří toto štěstí neměli, byli již v dětství uváděni svými rodiči do mírné schizofrenie tím, že jim nedovolovali o určitých věcech mluvit s rozkazem, že se to nesmí. Domnívám se, že to nepřinášelo dětské duši nic dobrého. Naši věřili, že dobré vztahy, laskavost a smysl pro spravedlnost, prostě úžasné prostředí pro mé dětství, kterým jsem byla obklopena, mě ovlivní natolik, že na všechno z té špatné doby přijdu sama, a tak budu dostatečně imunní proti lžím a všemu zlému, co doba, o které mluvíme, přinášela.
Jaké to bylo na DAMU v té době?
Ty čtyři roky studia jsou pro mě nezapomenutelné. V životě velmi záleží na tom, s jakými osobnostmi se setkáváte a s kým se stýkáte. Já měla štěstí, protože mě učili třeba Vlasta Fabianová a Luboš Pistorius. Prostředí a vlastnosti takových profesorů jsou to nejlepší, co můžete na této škole získat. To samé platí i o spolužácích. Byli jsme skvělá parta, v ročníku nás bylo dvanáct a slýchávám, že se na náš ročník dodnes vzpomíná. Pavel Kohout pro nás napsal hru Dvanáct, která byla velmi populární, a moje milá spolužačka Iva Janžurová pro nás napsala Dambaret (dámský kabaret). Byla to lehká parodie na dobu studií a profesory. Tato téměř pohádková doba měla však i své negativní stránky, a to při setkání s realitou v divadlech.
Roku 1980 jste se vdala do Rakouska. Přestěhovala jste se tam, nebo jste pendlovala mezi Československem a Rakouskem? Necítila jste od sousedů či kolegyň závist, že můžete na Západ?
Závist jsem samozřejmě cítila. Je to úplně zbytečná vlastnost a bohužel je jí kolem nás stále plno. Tehdy byla moje situace umocněna tím, že jsem svou hereckou práci nepřerušila. Jen jsem jezdila do Vídně, kterou jsem milovala a stále miluji a kde jsem byla třeba tři měsíce, pak jsem zase jela na pár měsíců do Prahy, kde jsem pracovala a byla s rodiči. Dost mě obsazovali v dabingu nebo v rozhlase, takže jsem vůbec neodešla od toho, co jsem měla ráda.
V roce 1993 jste se rozvedla a vrátila do Česka. Jaký byl návrat?
Z Čech jsem nikdy definitivně neodešla, takže jsem sem jezdila stále pracovat. Po sametové revoluci a mém rozvodu se samozřejmě doba změnila, hlavně přišla nová, mladá generace. Režiséři, kteří mě obsazovali, byli buď v důchodu, příliš staří, nebo už na onom světě. A mladí režiséři, kteří přišli, se víceméně obklopovali zase svou generací. Také si myslím, že ubylo vynikajících autorů, kterých jsem si užila. Samozřejmě mi to bylo líto, ale také jsem věděla, že každý člověk má svůj absolutní čas a všechno jednou skončí. Já si svůj čas užila a prožila náramně.




_480x270.jpg)