Andrea Čunderlíková: Ina pro mě byla specifická role
Předlouhých 37 let nenatočila žádný film a 22 let se neukázala ani v jednom seriálu. Přesto ale lidé herečku Andreu Čunderlíkovou (73) dodnes poznávají na ulici a ptají se, kam zmizela. Nám to prozradila v exkluzivním rozhovoru.
Když se o vás člověk snaží něco dozvědět, dá to poměrně práci. Vy jste se z médií ztratila schválně?
Můžu být upřímná? Ano, ale určitě ne schválně. Mě naopak překvapuje, že mi i po těch letech neustále volají novináři a chtějí po mně rozhovor. Asi je to pro někoho nepochopitelné, že jsem takzvaně zmizela, a ještě k tomu dobrovolně. Ale já to tak mám.
Na druhou stranu své popularitě stejně neutečete. Vaše ikonická role Iny v seriálu Nemocnice na kraji města je v divácích zapsaná tak hluboko, že na vás nejde zapomenout. Obzvlášť když ten seriál pořád reprízují.
Asi je to tak. Je ale příjemné, že mě po tolika letech vůbec poznají! Víte, já se nerada předvádím a nerada dělám rozhovory, nerada se fotím do časopisů - všechny moje kolegyně to vědí. Já nechci dělat interview jen proto, abych byla v novinách. To není proto, že bych tím opovrhovala. Vím, že herectví je povolání a že když se jím zabýváte, musí vás být vidět. Ale já jsem spokojená tam, kde jsem. To není žádná póza, nejsem ráda středem pozornosti.
Litovala jste někdy toho, že jste roli Iny přijala?
Nikdy. Ona to opravdu byla specifická práce. Na tom seriálu se setkala plejáda herců, fantastických kolegů. Pro mě to bylo něco mimořádného. Byla jsem hrozně mladá a ti největší bardi nám mladým pomáhali. Necítila jsem žádnou rivalitu, naopak. Když pan režisér zakřičel a já jsem byla vyděšená, pan Kopecký přišel a uklidňoval mě: "Nebojte se ho!" Bylo to hrozně krásné a výsledek se mi také líbil, i když pro mě to byla bizarní role.
Vadilo vám, že musíte mlčet?
Samozřejmě! I vy sama musíte vidět, že jsem úplně jiná než postava Iny. Zpětně ale uznávám, že to byl tehdy správný tah. Měli pravdu, ta role měla velikou sílu. Jak jsem starší a starší, tak už tomu rozumím, přestože jsem s tím v té době měla problém. Představte si, že vám pan režisér řekne: "Nebudete mluvit, všechno musí být v prožitku. Já nechci, abyste mluvila."
Přitom by některým hercům mohlo udělat radost, že se nemuseli učit text!
Jenže hrát bez mluvení je mnohonásobně těžší. Vypadá to jednoduše, dokonce spoustu diváků se tehdy rozčilovalo, že tam sedím jako chcíplá panna. Ale teď si představte ten můj naturel! Jsem spíše upovídaná, veselá. Nikdo nevěděl, že to pro mě byl velký protiúkol.
Takže vy jste se trápila během natáčení a pak na vás ještě lidé byli zlí?
No, užila jsem si svoje. Ženy na mě pokřikovaly, dokonce lidé zastavovali i mého manžela a říkali: "Vy jste takový chudák, že máte takovou ženu." On se tomu vždycky smál. Ale co je zvláštní, že ty reakce lidí vnímám dodnes. Jdu do nějakého supermarketu, většinou nenalíčená, myšlenky bůhvíkde, a najednou třeba paní pokladní spráskne ruce a povídá: "Ježišmarjá, já jsem tak ráda, že vás vidím. Vy vypadáte pořád stejně!" Televizní diváci si to opravdu zapamatovali.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Největší štěstí je moje dcera a teď i vnučky. Je to zajímavé, protože jsem nikdy nevěřila, že někoho budu mít ještě radši než dceru. Že to vůbec jde! I když jsem na ně strašně přísná, jsou to zlatíčka největší. Jsem opravdu moc ráda, že jsem se jich dožila, a někdy se bojím, že se nedožiji toho, jaká ta jejich cesta bude.
