Ladislav Hampl: Dodnes jsem tak trochu dítě

Ladislav Hampl (44) je herec, který na sebe neupozorňuje okázalostí, ale přirozeností. Má smysl pro humor, energii a umí být výrazný, aniž by si na něco hrál. S herectvím začal už jako dítě a dodnes ho bere jako zábavu. Mimo herectví ho baví fotbal a šipky. A i když o sobě s úsměvem říká, že je pořád trochu roztěkané dítě, je vidět, že má věci pod kontrolou.

Jak jste se dostal k herectví a co vás formovalo v dětství?

Odmalička jsem dělal strašně moc věcí, sportovních, ale i uměleckých. Chodil jsem do pěveckého sboru Severáček, zhruba od šesti let jsem měl přednes u paní Hercíkové. Navštěvoval jsem ZUŠ a potom jsem chodil na tvořivou dramatiku, takový ten dramaťák. A už od deseti let jsem stihl asi pět nebo šest premiér, ještě před nástupem na DAMU, a to v divadle F. X. Šaldy nebo v Malém divadle. Tahle zkušenost mě samozřejmě hodně formovala. Když v deseti letech nevstoupíte do divadla hlavním vchodem, ale přes vrátnici, a poprvé uvidíte zákulisí, je to jako podívat se do kuchyně Davida Copperfielda. Už nikdy vás nečeká ten běžný příchod hlavním vchodem, stanete se součástí zákulisí. A to mě baví dodnes. Ten pohled za oponu, život v zákulisí, je pro mě pořád fascinující. Jsem strašně rád, že to tak dopadlo, že jsem se dostal na DAMU a můžu pokračovat v tom, co jsem tehdy jako desetiletý kluk vlastně nevědomky začal.

Rodiče vás v tomhle vašem snu podporovali?

Určitě ano, ale myslím si, že to ani nebyla tak vědomá "podpora umění", protože nikdo netušil, co z toho vlastně vznikne. Spíš šlo o to, že tam pro mě byli, doprovodili mě, kam bylo potřeba, vyzvedli mě večer po zkoušce nebo představení. Pamatuju si třeba, jak jsem jednou prosil, že bych strašně rád dokoukal operu Tosca. My jsme v ní vystupovali jenom na začátku, při Te Deum se sborem, ale mě bavilo zůstat až do konce, počkat, až to ta paní dozpívá. Krásná muzika.

Studoval jste DAMU, byl jste v Rokoku, na Vinohradech a dnes jste v Divadle Na Zábradlí. Je pro vás náročné přecházet mezi divadly?

Všechno to tak nějak samo vyplynulo. V Rokoku jsem byl ve čtvrťáku asi tři měsíce, od ledna do března, ale pak jsem využil té zkušební doby k odchodu, protože jsem cítil, že to pro mě úplně není ono. Některých spolužáků se to dotklo, oni ještě neměli angažmá a já už jedno opouštěl. Ale prostě mi to nevyhovovalo. Pak jsem dostal laso z Činoherního studia v Ústí nad Labem a zároveň z Vinohrad. A protože jsem v Praze měl v té době představení, které jsem hrál už od čtvrťáku, zůstal jsem v Praze a šel na Vinohrady. Tam jsem dostal roli Roderiga v Othellovi a hrál jsem s Mirkem Dlouhým, který dělal Iaga. To mě strašně bavilo, kvůli tomu jsem tam vlastně šel. Sezóna pak proběhla tak, že jsem hrál v dalších čtyřech inscenacích spoustu krásných, malých, a občas i němých rolí. A když jsem vyhrál konkurs na Romea a Julii na Hradě v režii pana Huby a zkoušeli jsme ji Na Zábradlí, Jirka Pokorný mi dal nabídku a já ji hned využil. A Na Zábradlí jsem nakonec zůstal 12 let. A teď tedy k vaší otázce, přecházet mezi divadly je docela jednoduché, pokud máte ráda lidi a baví vás vaši kolegové. Pak je jakákoliv změna vlastně snadná, i teď na volné noze, kdy každou inscenaci zkoušíte s jiným týmem, hereckým nebo inscenačním. Mně to nevadí, naopak mě to obohacuje. Je to něco nového, ti lidé vás inspirují, zjistíte, v čem jste trochu vyhořel, co vám chybí, kde přidat, co se naučit. Takže je to vlastně taková zábavná práce.

Kromě divadla se věnujete i fotbalu. Jak ho kombinujete s prací a životem?

Dá se to stíhat, když si na začátku jara vezmete všechny termíny a poctivě si je naházíte do diáře, dá se skloubit práce i charitativní fotbal s Real Top Praha, který děláme už 20 let. A myslím, že docela úspěšně, vybrali jsme za ty roky více než 50 milionů korun na adresnou charitu. Být součástí tohohle týmu je pro mě malý zázrak. Protože jako fotbalový fanoušek a člověk, který fotbal rekreačně strašně rád hraje, jsem měl během těch 20 let možnost potkat spoustu svých idolů, dětských i současných. Splnil jsem si spoustu klukovských snů, které bych si možná nesplnil ani v profesionální kariéře. Protože kdo ví, kam bych to dotáhl. Ale zahrát si s Patrikem Bergerem, Vladimírem Šmicerem, Honzou Kollerem, Pavlem Nedvědem a podobnými hráči, to by se mi v profi fotbale možná nikdy nepovedlo. Takže se to snažím kloubit, a hlavně dobrovolně a s radostí. Myslím si totiž, že jsem měl v životě docela štěstí, a moje motto je: Když já jsem měl štěstí, tak je potřeba ho aspoň na chvilku přinést někomu, kdo ho neměl. A může jít například o děti nebo handicapované děti, kterým pak díky té charitě můžeme zaplatit lázně, rehabilitaci, pořídit invalidní vozík nebo jinou pomůcku, kterou nutně potřebují.

Děláte i nějaký jiný sport než fotbal?

Strašně mě chytly šipky, asi před dvěma a čtvrt lety. Mám doma terč, snažím se trénovat a každé pondělí chodíme s partou hrát do jedné hospůdky. Máme i vlastní turnaje. A protože dělám pro Radiožurnál Sport rozhovory se sportovci, dostal jsem se díky tomu třeba k Pavlu Kordovi nebo k Vítězslavu Sedlákovi. S ním jsem měl dokonce možnost jít na dva turnaje, zahrát si dvojice a pak i pětatřicítku. Je strašně fajn mít něco, co vás úplně pohltí. Dřív to byl poker, chodil jsem do kasin a na turnaje. Teď jsou to šipky. A kdo ví, třeba mě za deset patnáct let chytne golf a budu chodit po golfových hřištích. Je to něco, co mě láká, jen jsem ještě nenašel odvahu začít.

V listopadu má premiéru také film Neporazitelní, ve kterém hrajete kustoda. Jak vzpomínáte na tohle natáčení?

Moje role je asistent hlavního trenéra, kustod. To znamená člověk, který je k dispozici pro celý tým. Kustod se stará o celou kabinu, o dresy, o veškerý vercajk, co tam kluci mají. V tomhle případě je to parahokejový tým. To znamená, že se člověk stará ještě o nějaké další věci navíc. Ale ve filmu z těch starostí okolo zas tolik vidět není, řekněme si to na rovinu. Tenhle příběh vypráví osudy lidí okolo události, která se stala v roce 2019 v Ostravě, kdy se podařilo vyprodat celou arénu na jeden turnaj. Dal jsem do natáčení spoustu energie, i když moje role je spíš vedlejší. Bylo to moc hezké natáčení a film je podle mě až dojemně krásný, protože mluvíme o lidech, kteří v životě neměli úplně štěstí, ale nevzdali se. Líbí se mi, jakým způsobem Dan Pánek film natočil a myslím, že stojí za to ho vidět.

Co pro vás znamená neporazitelnost a cítil jste se někdy neporazitelný?

Neporazitelnost a pocit neporazitelnosti mohou být podobné věci, někdy stejné, ale jindy úplně odlišné. Cítit se neporazitelný může být i určitá pýcha, která často předchází pád. Neporazitelnost pro mě ale znamená něco jiného, když si člověk něco opravdu ustojí. Když se zachová jinak, než velí jeho přirozené, pudové reakce a místo toho jedná morálně a charakterově. Představuji si to také jako souboj vůlí. Neporazitelnost zkoušíte v boji s něčím, co není vidět, je to uvnitř vás a nikdo o tom neví. Víte o tom jen vy sami, a proto také jen vy víte, kdy děláte progres a kdy ne. Takhle to vnímám.

To už jsme se dostali až do filozofické roviny, pojďme to odlehčit. Prozraďte mi ještě, jaké máte plány na zbytek roku?

Kromě práce se těším na Vánoce, budu mít volno a chystám se na hory, nejspíš tady u nás. Jezdíme s partou do Pece pod Sněžkou. Po podzimním zápřahu bude těch 14 dní volna fajn. Jelikož jsem světlý typ, tak mám hory radši než moře, exotika v zimě mě tedy moc neláká.