Jan Bendig: Před koncertem jsem protivný a nechci s nikým mluvit

Zpěvák Jan Bendig (32) nedávno oslavil narozeniny, ale jak sám říká, na okázalé oslavy si nikdy nepotrpěl. V rozhovoru pro SEDMIČKU promluvil o spolupráci s Lucií Bílou (59), Michalem Davidem (65), Jiřinou Bohdalovou nebo o silném vztahu k Haně Zagorové (†75). Popsal i zákulisí velkých koncertů, svou pracovní disciplínu, přísný režim před vystoupením a plány, které má v O2 universu. Řeč přišla také na přátelství v showbyznysu, odpočinek, cestování i na to, proč je pro něj lidskost u druhých pořád tím nejdůležitějším.

Nedávno jste měl narozeniny, proběhla oslava? 

Ne, právě že vůbec. Já narozeniny neslavím odmalička. Nikdy jsme je nijak velkolepě neslavili, jen s nejbližší rodinou - dort a nějaké pohoštění. Ale oslava jako taková, to ne. Letos jsme narozeniny oslavil na koncertě s fanoušky. A bylo to moc hezké. Řekl jsem si, že až budou Kristova léta, chci udělat velkou oslavu. To by se podle mě mělo oslavit pořádně. 

To bude určitě pořádná akce plná známých osobností. I v práci rád spolupracujete s dalšími zpěváky. V rámci duetů jste zpíval třeba s Lucií Bílou, Markétou Konvičkovou, Michalem Davidem a dalšími. S kým byla spolupráce nejjednodušší a s kým naopak nejtěžší? 

Už jen ta možnost dělat s tak velkými jmény, jako jsou Michal David, Lucie Bílá nebo další zpěváci a zpěvačky, je obrovská věc. Vždy přijdou připravení, umějí text, znají písničku, jdou do studia, odzpívají to a hotovo. Musím ale říct, že třeba s mnohem mladšími lidmi, kteří nejsou tak dlouho na scéně, to někdy bylo stokrát komplikovanější než právě s těmihle velkými jmény. Ale nikoho nechci jmenovat a není to nic zlého, jen je vidět, že zkušenost je zkušenost. 

Zmínil jste Lucii Bílou, se kterou jste nazpívali dojemnou písničku Jednu malou chvíli. Jaká to byla spolupráce a jaký spolu máte vztah?

My jsme oba perfekcionisté a sedli jsme si lidsky. To je pro mě hodně důležité. Nemám rád takové to: "Natočíme spolu písničku, pobavíme se jen při klipu a pak už si nikdy nenapíšeme, maximálně se pozdravíme na nějaké akci." Tohle mě nebaví. Právě u Michala Davida, Markéty Konvičkové, Moniky Bagárové, Lucie Bílé nebo Kaliho to bylo tak, že jsme si opravdu sedli jako lidé. Udělali jsme svoji práci, ale zároveň si píšeme, voláme si a je to moc hezké. Třeba za Luckou jsem šel jen tak do divadla na její představení a ona se mi pak věnovala v šatně. Vždycky mi okomentuje novinky na sociálních sítích. Když jsem smutný a chce mi dodat sílu, napíše mi, zavolá. Je úžasná a dokáže se do druhého člověka vcítit, mám od ní vždy velkou podporu a moc si toho vážím. Samozřejmě ona ji má ode mě také, beru ji jako rodinu, když měl Radek (Filipi, partner Lucie Bílé, pozn. red.) zdravotní problémy, volal jsem jí, snažil jsem se tady pro ni být.

To je moc hezké, že takhle držíte pohromadě.

Já si toho strašně vážím. Ať už jde o Lucku, Michala Davida, nebo mnoho dalších lidí, ke kterým jsem jako malý vzhlížel a dnes se s nimi znám a můžu si s nimi povídat o životě, vlastně si tak plním svůj tajný sen.

Mluvil jste o Michalu Davidovi. Jak začala vaše spolupráce s ním?

S Michalem Davidem jsme měli spoustu společných koncertů a akcí, kde jsme se potkávali, a už tehdy jsme si rozuměli, ale ještě to nebylo úplně kamarádské v tom nejbližším slova smyslu. Pak mi nabídli jednu práci, že bych mohl nazpívat nějaké věci pro jednu školu. Byla to škola, kam chodil jeho vnuk Sebík. Hned jsem souhlasil a jel to do studia natočit. Pak uběhl asi rok, pořád jsme se potkávali a bylo to vždycky fajn. A já jsem mu jednou řekl: "Hele, proč spolu něco neuděláme?" A on na to: "Tak něco vymysli, přijď ke mně do studia a natočíme to." Složil jsem písničku a dlouho trvalo, než jsme k tomu natočili videoklip. Pak když jsme ho natáčeli, staral se o mě moc hezky, pořád se ptal, jestli nemám hlad, jestli něco nepotřebuji. Jako kdyby to byl  můj strejda. Mám pocit, že má v sobě velké srdce, pohostinnost. Dodneška spolu rádi pracujeme, občas si zavoláme o radu nebo jen tak, je to fajn.

Nemohu zapomenout ani na nádhernou písničku Černý páv, kterou jste zpíval od Hanky Zagorové. Jak to tehdy bylo? Vím, že Štefan Margita moc lidem zpívat Hančiny písničky nenechává.

To je pravda. Já jsem se s Hankou potkal už před lety. Myslím, že to bylo kolem roku 2010, kdy mě pozvala na svůj vánoční koncert. A právě tam jsem s ní zpíval Černého páva. Už tehdy se mi ta písnička strašně líbila. Po těch letech jsme se pořád potkávali a vždycky to byla moc hezká setkání. Pokaždé mi vynadala, že jí vykám. Říkala: "Honzo, vždyť jsme si tykali, tykej mi!" Ale mně to nešlo, měl jsem k ní obrovský respekt. Když zemřela, všechny nás to zasáhlo, protože to bylo nečekané. A už předtím, ještě když žila a nikdo nevěděl, jak na tom je, jsem si říkal, že ji oslovím, jestli bychom spolu nemohli natočit právě Černého páva. Jenže jsem to nestihl. Tak jsem si pak řekl, že když jsem to měl v plánu, mohl bych ji aspoň sám nazpívat na její počest, s krásným orchestrem a jednoduchým čistým klipem. Tak jsme oslovili Štefana Margitu a chtěli si s ním dát schůzku. Řekli jsme si, že buď řekne ano, nebo ne - a že obě odpovědi pochopíme. On nás ale pozval k sobě domů, což jsem vůbec nečekal. O to víc to bylo lidské a přátelské. Vzal nás do bytu, kde s Hankou žil, a byly tam pořád ještě její věci. A místo toho, abychom řešili práci, jsme zase řešili život. Hrozně hezky jsme si povídali. A když jsem se ho pak zeptal, jestli bych tu písničku mohl udělat, řekl mi: "Já už jsem to bral jako hotovou věc, Honzíku." Okamžitě souhlasil, že se mu líbí, jak zpívám, a že tomu určitě udělám hezkou památku.

Spolupracoval jste i s Jiřinou Bohdalovou. Jak se vám ji podařilo přesvědčit k účasti v klipu?

Dostali jsme na ni přímo číslo a hrozně se báli, protože ona je rázná a řekne všechno na rovinu. Když má pocit, že ji někdo otravuje, pošle ho klidně někam. Oslovili jsme ji s velkým respektem a ona nám řekla: "Přijeďte za mnou na chatu a domluvíme se." Tak jsme přijeli. Když jsem viděl její nádhernou chaloupku a zahradu, hned první, na co jsem se zeptal, bylo: "Prosím vás, kdo se vám o tu zahrádku stará? Je to tady neskutečně krásné." A ona na to: "Honzíku, já sama nasednu na traktor a jedu." To mě úplně odzbrojilo. Pak jsme jedli chlebíčky a povídali si. Bavili jsme se o zahradních dekoracích, protože já mám zahradu také. Doporučil jsem jí, kde všechny tyhle dekorace sežene za zlomek ceny, byla ráda. Nakonec jsme se domluvili i na té spolupráci.

Co vás v nejbližší době čeká?

Pomaličku už startují velké přípravy na koncert v O2 universu, protože udělat takový velký koncert není jednoduché. Je za tím spousta práce. Lidé pak vidí jen to pozlátko, jak všechno svítí, jak se tančí, jak je to synchronizované, ale tohle všechno se musí dopředu vymyslet a natrénovat. Minulý rok jsem spolupracoval s choreografem Kubou Dvořákem. Společně jsme plánovali celý koncept, kostýmy, světla a tohle všechno mě teď čeká znovu. Ty nápady už se rodí a musím říct, že přípravy na takhle velké koncerty jsou na tom vlastně to nejhezčí. Už teď mám plány a vize pro O2 universum. A zároveň už teď vím, jak by jednou mohla vypadat třeba moje O2 arena, jestli se to někdy poštěstí, bude to velkolepé.

Býváte nervózní, když se koncert blíží?

Jsem dlouho v pohodě, ale tak měsíc před koncertem to začne. Bolí mě břicho, jsem protivný, s nikým nechci mluvit. Dávám si na sebe větší pozor, abych neonemocněl, neměl něco s hlasivkami, nezlomil si ruku, nespadl. Hlídám si výživu, co jím. Prostě jsem jako malé miminko, které se samo o sebe stará. Třeba týden před Forem Karlín nebo O2 universem jsem nebyl s nikým. Byl jsem doma, pil čaj, jako kdybych byl nemocný, přitom jsem nebyl, a jedl jsem jen zdravě. A když jsem šel do obchodu, tak jedině s rouškou.