Ilona Svobodová: Začala jsem nový život

Na jevišti v nové hře s lehkostí i humorem ztvárňuje babičku, která prodá dům a odjede do Itálie za novým životem, a jak sama přiznává, podobnou osobní proměnou si prošla i ve skutečnosti. Divadlo je její doménou a Ilona Svobodová (65) je k vidění na několika pražských scénách, zároveň ale pendluje mezi dabingem, televizí i častými zájezdy. Po prodeji domu začala nový život, jak s nadhledem říká, a přestože za poslední roky prošla náročnými ztrátami, zůstává optimistická, otevřená novým zkušenostem a věří, že změny mají přijít, kdykoli je člověk připraven je přijmout.

Na začátku roku jste prodala dům a přestěhovala se do bytu. Jste v novém bydlení šťastná?

Přestěhovala jsem se z velkého domu do bytu s předzahrádkou, na které mám i vířivku. A je to pro mě velká radost a úleva. Dům měl čtyři podlaží, a když jsem ho po čtyřiceti letech opouštěla, dalo mi pořádně zabrat všechno protřídit a vystěhovat. Naštěstí dům koupili skvělí lidé, stali se z nás kamarádi, a skvělí jsou i ti, od kterých jsem naopak koupila byt. Jsem šťastná a mám pocit, že si po letech průšvihů a smutku tu radost opravdu zasloužím. Umřel mi manžel, přítel, maminka, vykradli mě, syn byl nemocný, nejbližší přátelé mě podrazili. Nebylo to dobré období. Snažila jsem se to zvládat svým věčným optimismem, ale bylo toho hodně. Takže jsem začala nový život. No a co, v pětašedesáti to jde také. Žiji se svou fenkou Kárinou a je nám spolu fajn.

Před lety jste odjela do Francie, kde jste se učila jazyk. Měla jste ještě někdy potom chuť všeho nechat a začít alespoň na chvíli žít jinak?

Před lety se mi to opravdu povedlo, vzala jsem si volno v divadle, televizi i rodině a odjela. Bylo to očišťující, a když člověk vydrží být chvíli sám se sebou, strašně to pomůže. Nebylo to jednoduché, ale zjistíte, že jsme opravdu malý český rybníček a že naše problémy jsou vlastně malé. Kdyby byl čas, udělala bych to znovu. Pořád sním o tom, že nebudu jezdit na řecké ostrovy jen na dovolenou, ale že bych tam třeba čtyři měsíce žila, nejraději na Ithace. Vzala bych si kufr knih, jedla rajčata a bagety, pila víno. Stačilo by mi málo.

S kým nejraději vyrážíte na cesty?

Cestuji ráda s kýmkoli, kdo je mi blízký, milý a zároveň samostatný. To je pro mě ideální kombinace. I proto se ve volných chvílích dál učím anglicky a opakuji francouzštinu, chci se v cizině domluvit a cestování si užít naplno.

Je něco, co vás dnes, po tolika letech praxe, dokáže na jevišti ještě zaskočit nebo překvapit?

Reakce diváků. Každé publikum reaguje úplně jinak a je velký rozdíl, jestli hrajete ve velkém městě, v menším městě, na festivalech, nebo při letním hraní venku.

Jaké další pracovní aktivity vás nyní zaměstnávají a co vás čeká v novém roce?

Teď toho mám hodně. Mám spoustu představení a k tomu teď strašně moc dabuji. Nejraději mám pořád divadlo, i když mě trochu ničí zájezdy. Dřív lidé jezdili za námi do Prahy, ale dnes mají města více prostředků a zvou si nás k sobě. Diváci mimo Prahu jsou nesmírně vděční, to je krásné, jen ty silnice a kolony jsou strašné.

Umíte si představit, že byste někdy úplně změnila profesi nebo že byste s herectvím přestala?

Umím. Tu pauzu jsem už vlastně jednou měla. Kolem padesátky jsem si sbalila batoh, sedla do auta a odjela studovat do Francie. Žila jsem v Normandii, v Rouenu, bydlela v hostitelské rodině, chodila do školy, ale o tom jsem už mnohokrát mluvila. Vrátila jsem se s tím, že umím docela dobře francouzsky a že bych možná chtěla dělat něco jiného. Dokonce jsem měla i nějaké nabídky. A pak přišla nabídka na Shakespearovu Kleopatru a byla jsem zpátky u divadla. Ale ta pauza a pobyt v cizině mi nesmírně pomohly. Měla jsem čas si spoustu věcí v sobě utřídit a odpočinout si, i když jsem tam občas i plakala.

Když jsme u toho volného času, trávíte ho spíše aktivně, nebo si naopak umíte dopřát i chvíle úplného odpočinku?

Odpočinek si plánuji už několik let, ale moc mi to nejde. Teď si alespoň dovoluji pár dnů v měsíci s přítelem, což je pro mě velká změna. Práci mám přitom naplánovanou už teď až do roku 2027. Trochu mě to děsí, ale zároveň těší. Asi tak to v mém životě bývá. Ale myslím, že je fajn mít se na co těšit, ať už jde o práci, nebo ty vzácné volné chvíle.