Daniel Rous: Nemám moc respekt k autoritám

Do povědomí většiny diváků se dostal především svým účinkováním v televizních seriálech. Má jich na kontě nespočet. A milují ho i fanoušci seriálu Přátelé, kde výborně namluvil postavu Rosse, jehož hrál David Schwimmer (52). Herec Daniel Rous (58) toho však umí daleko více. Nechybělo mnoho a místo v divadle či před kamerou jsme ho mohli vídat na fotbalovém trávníku. Co nakonec rozhodlo, že se dal k herectví?

Pocházíte z herecké rodiny, bylo jasné, že půjdete touto cestou?
Nebylo to vůbec jasné. Jako malý jsem v šesti letech začal hrát fotbal a ten jsem hrál ještě dalších dvanáct let, když jsem byl už na konzervatoři. Vedle toho jsem se ještě zapojil do Dismanova rozhlasového souboru, kde jsem už trochu začal chytat drápek svých rodičů, takže nějaké geny mě určitě zasáhly jak z matčiny, tak z otcovy strany, takže nakonec jsem se k herectví dostal a musím říct, že vlastně rád, protože jsem během toho dismaňáku, kde jsem byl zhruba od deseti do patnácti let, než jsem začal mutovat a vyhodili mě, protože už jsem byl nepoužitelný (smích), natočil asi čtyři, možná pět snímků s panem režisérem Krausem, s paní Libuší Koutnou a hlavně s panem režisérem Rážou, u kterého jsem hrál hlavní roli v televizním seriálu Nebezpečí smyku. Maminku mi tam tehdy hrála Milena Dvorská, nevlastního tatínka Radek Brzobohatý a babičku Jiřina Štěpničková. Tento snímek předurčil, že jsem se začal zajímat o herectví.

Co na to říkali rodiče, že se chcete stát hercem?
Máma mě neodrazovala, táta jo, protože věděl, jaká to je strašná řehole. Cestování po zájezdech, nic nemáte jistého... Nikdo nemá nic jistého, pochopitelně, ale tady hodně záleží i na štěstí, jestli si vás někdo všimne a jestli ten talent opravdu bude průrazný a prosadíte se, nebo ne. A pak je také hodně lidí, kteří by to rádi dělali, ale nemůžou, protože to nejde. Táta měl trochu strach a chtěl, abych si k tomu udělal nějaké řemeslo, ale to jsem si neudělal. Kdyby mě bývali nevzali na školu, měl jsem ještě v záloze fotografii a uměleckou truhlařinu. Jenže mě vzali. Dnes si říkám, že kdyby se to nestalo, tak bych to řemeslo možná dělal a bylo by to jedině dobře. Teď nic rukodělně neumím a trochu mi to schází. Všechno v této oblasti je u mě pokus omyl. Po vystudování bych šel klidně na DAMU a uměl bych oboje.

Jak vám šla škola? Byl jste dobrý žák, nebo jste spíš utíkal ke svým koníčkům?
Byla to taková klasika. Předměty jako ruština mě absolutně nebavily. V roce 1968 mi sice bylo sedm, ale k Rusům jsem stejně žádný vřelý vztah neměl, a tak jsem na tu ruštinu dlabal. Prolejzal jsem s odřenýma ušima a na takové ty teoretické předměty na konzervatoři jsem sice většinou chodil, ale občas jsem samozřejmě spolu s ostatními něco zabodl, jak se říká. Na ty hlavní obory, jako byly herectví, tanec, zpěv, step a jevištní pohyby, jsme chodili, protože bylo nemyslitelné, když jsme to chtěli dělat, abychom se na to vykašlali. Tomu jsem se věnoval.

Měl jste nějaký herecký vzor, jemuž jste se chtěl vyrovnat?
Neměl jsem úplně herecké vzory, nemám moc k autoritám respekt. Ale samozřejmě byli herci, kteří mě hodně ovlivnili. Když jsem je viděl hrát, bylo to úžasné. Pan Menšík, pan Sovák, pan Somr, pan Kemr, Libíček, Hrušínský, Höger. Těch jmen je tolik. Od roku 1990 do roku 1993 jsem byl v angažmá v Činoherním klubu, kde jsem potkal i Petra Čepka, Jirku Zahajského a Jiřího Hálka, tenkrát velké opory Činoherního klubu, jejichž odchody jeho slavná éra skončila. Já jsem měl ještě možnost ji zažít.

Dal vám někdo z nich coby začínajícímu herci nějakou radu?
Hodně dobře jsem vycházel s Petrem Čepkem. Byl strašně přísnej, a když si někoho vyhlédl, že mu neseděl, dával mu to dost drsně najevo. Já jsem naštěstí nebyl ten, na kom si vyléval zlost, vztek a nelibost. Naopak jsme spolu vycházeli výborně, takže mě Petr mnohokrát při zkouškách a představeních vedl, radil mi a já ho jako jeho žák poslouchal.