Dalibor Janda: Den po koncertě jsem vyřízený

Přestože letos slaví 45 let na hudební scéně a má za sebou tisíce koncertů, zůstává skromný a nohama pevně na zemi. Založil vlastní vydavatelství, napsal legendární hity, prošel si obdobím, kdy mu velké firmy házely klacky pod nohy, i chvílemi, kdy ho zradilo zdraví. Dalibor Janda (72) si dokázal vydobýt pevné místo mimo hlavní proud.

Letos slavíte 45 let na scéně a zároveň jste nedávno oslavil narozeniny. Když se ohlédnete zpátky, je něco, co byste ve své hudební kariéře udělal jinak?

Asi každý má období, kdy si říká, že by něco udělal jinak, něčemu se víc věnoval, něco naopak omezil. U mě to byly hlavně koncerty v osmdesátých letech. Bylo toho až moc, někdy i pětadvacet koncertů za měsíc. Dneska nechápu, že jsme to vydrželi. A samozřejmě se to podepsalo na zdraví, měl jsem infarkt, takže to všechno došlo ke svému vrcholu. Spousta lidí kolem mě mi to říkala už tenkrát: "Neblázni, zpomal, nebo si tu muziku znechutíš." Naštěstí se to nestalo.

Jaké jsou stěžejní okamžiky vaší kariéry?

Co se týče stěžejních momentů, já jsem vždycky chtěl dělat věci po svém. Psát vlastní písničky, mít vlastní zvuk. Když všichni zpívali zahraniční hity a předháněli se, kdo rychleji nazpívá nějakou světovou pecku, mě to nelákalo. Nechtěl jsem být jen součástí davu. A myslím, že právě tahle tvrdohlavost a touha jít vlastní cestou mě dovedla tam, kde jsem dnes. Dneska mám svoje know-how, svoje vydavatelství, a můžu si rozhodovat, co chci vydat, komu poskytnu písničku. Jsem svým pánem a za to jsem vděčný.

Zmínil jste infarkt. Jak moc vás ta událost ovlivnila v přístupu k práci a životu?

Dost. Po infarktu jsem si s manažerem sedl a řekl jsem: "Ano, budu dál jezdit, ale potřebuji mezi koncerty pět až šest dní volna." A to dodržuji. Ty koncerty jsou pořád dvouhodinové a intenzivní, dám do toho všechno. Den po koncertě jsem vyřízený, to je pravda. Ale když si dám ten prostor na regeneraci, pořád mě to baví. A hlavně - ten okamžik na pódiu, když spustíme první písničku a vidím ty lidi, kteří na nás čekali, to vás vždycky zvedne. A když na konci tleskají vestoje, vím, že přijdou znovu. To je pro mě největší odměna.

Pocítil jste během kariéry rivalitu? Jak jste se s tím vyrovnával?

Rivalita tady byla vždycky. Bez ní by tahle branže snad ani nemohla fungovat. Jenže u nás je to taková "rivalita po česku". Malý rybníček a v něm přehršel umělců. Každý druhý je tady dnes umělec, kdo se jen trochu otře o tvorbu. Dřív jsme aspoň museli umět hrát na nástroje, zpívat živě. Dneska se všechno vyhladí v počítači. Když jsem přišel z Moravy do Prahy, byl jsem úplně neznámý. Byl jsem z těch, kdo se učí za pochodu a mají ke všemu respekt. K idolům jsem tehdy vzhlížel, doslova jsem kolem nich našlapoval po špičkách. Waldemar Matuška byl pro mě nedosažitelný vzor, bál jsem se ho vůbec oslovit. A pak se to otočilo. Po pár letech mě začali zdravit, poplácávat po ramenou, objevoval jsem se v hitparádách se třemi písničkami najednou. A samozřejmě s úspěchem přišla i závist, intriky a zákulisní hry. Manažeři, fankluby, soutěže... Každý něco zkoušel.

Vaše dcera s vámi koncertuje. Jaké to je, stát s ní na jednom pódiu? Vedl jste ji k hudbě odmalička?

Popravdě - nevedl. Ani mě nenapadlo, že by zpívala. Sice jsme ji dali na piano, protože jsme chtěli, aby uměla na nějaký nástroj, ale nikdy jsem si nepřál, aby šla do branže. Znám to prostředí a všechno, co k tomu patří. Říkal jsem jí: "Nikdy si neber muzikanta." Protože to je jako s námořníky, v každém městě někdo čeká, fanynky a tak. Jiřinka začala zpívat víceméně náhodou. Když byla na střední škole, řekl jsem jí ze srandy, že jestli odmaturuje s vyznamenáním, natočíme spolu písničku. A ona to fakt zvládla. Natočili jsme duet, šlo to dobře, dokonce jsme ji zahráli i na jejím maturitním plese. Mimochodem, celé tři roky nikomu neřekla, že je moje dcera. Paní ředitelka se to dozvěděla až těsně před plesem. Lidem se ten duet líbil, tak jsme zkusili další. Dnes už má za sebou třetí album, jezdí s vlastními muzikanty, ale pořád jezdí i se mnou. A já jsem za to moc rád.

Co kromě turné v nejbližší době plánujete?

Těším se na léto. V létě se u nás občas sejdou přátelé, uděláme menší slavnost. Po covidu jsme si u nás na zahradě dokonce postavili pódium a udělali malý koncert pro známé a novináře. Přišlo asi 200 lidí, byla to sranda. Takže jestli bude čas a chuť, možná si to zopakujeme. Jinak letos nás čeká už 5 000. koncert. Je to neuvěřitelné číslo. Chceme to trochu oslavit, a to buď letos v prosinci, nebo spíš na začátku příštího roku. Možná v Praze, možná zase u nás na zahradě... Uvidíme.