Jan Měšťák je neunavitelný optimista
Jeden z našich nejlepších plastických chirurgů Jan Měšťák (77) se před časem rozpovídal v barrandovském pořadu INSTINKTY Jaromíra Soukupa o své práci, rodině a prozradil i svůj recept na neutuchající energii.
Někde jsem četl, že spíte čtyři hodiny denně...
Kdybych spal čtyři, budu rád.
Pane docente, já se vás samozřejmě nechci dotknout, ale když vidím vaše pracovní vytížení, je to zcela mimořádná věc. Řekl bych, že spousta vašich vrstevníků přemýšlí o všem možném, ale ne o tom, že budou 12 nebo 14 hodin pracovat jako vy. Co vás žene pořád dopředu?
V životě jste šťastný, nebo smutný, pracovitý, nebo ne. Je to mysl člověka, která o tom rozhoduje. Mám pocit, že jsem neunavitelný. Nemusím tolik spát na rozdíl od jiných, nemusím tolik pít jako ostatní. Vím, kde je ta míra, kdy si to mohu dovolit, nebo nemohu. Všichni se diví, že tolik operuji, že to dělám. Moje mysl je taková. Říkám jim, že jsem neunavitelný, což mi stačí, to mě žene dopředu. A navíc nechci i ve svém věku zaostávat. Denně cvičím ráno ve čtyři hodiny s činkami, se vším, a to už 20 let. To je vlastně ten život. Buď vyhráváme, nebo prohráváme. A také jsem optimista a pořád vidím něco před sebou, že se to zvládne.
Jste fascinující osobnost, jak žijete svůj život, evidentně jste šťastný, daří se vám, chcete to tak. A na takové ty stereotypy, co by se mělo ve vašich letech, kašlete. Asi je to tedy ta mysl.
Stoprocentně je to mysl.
Takhle bychom asi měli uvažovat všichni. To je mimo jiné fascinující na Americe. Nejsem žádný obdivovatel všeho amerického, ale když přijedete do New Yorku, stereotypy prostě neplatí. Každý žije svůj život, každý se s ním pere a možná z toho je taková ta energie toho města. Asi jsem zašel moc daleko, přemýšlím o hloupostech...
Vůbec ne, ta mysl v tom je. Zdraví vlastně rozhoduje, to není otázka pracovitosti. Protože těch pacientů už jsem měl desetitisíce, vím, že když je mysl dobrá, věci, jež jsou neřešitelné, se vyřeší a zase obráceně. Leckdo se kvůli tomu třeba už pomalu hroutí, že se mu něco stalo, a skutečně pak dojde k tomu nejhoršímu.
Máte velké štěstí, že váš syn se rozhodl jít v otcových šlépějích a stal se také chirurgem. Máte z toho radost?
Radost mám, protože znám třeba spoustu profesorů a jejich děti a ty se daly ne úplně dobrou cestou. Je hrozně důležité pro všechny rodiče, aby nenutili děti, aby se staly jejich následovníky. Měl jsem možnost vychovávat chvíli děti sám. Takže jsem je vedl. Byl jsem laskavý a důsledný v tom, že jsem nelpěl na tom, že budou mít například jedničky na vysvědčení. A nakonec je i měly. Ale nikdy jsem se nezmínil o tom, že můj syn by měl dělat medicínu, že by měl dělat chirurgii nebo plastiku. On šel svojí cestou, možná že jsem mu něco ukázal. Zdálo se mu, že to je dobré, ale nenutil jsem ho do toho.
