Věřím na fatální náhody, říká Juraj Kukura

Má pověst bonvivána. Přesto když má říct jednu věc, která ho opravdu štve, bez zaváhání mluví o plýtvání. Jako exulant, kterému propadl veškerý majetek, totiž za železnou oponou v osmatřiceti začínal od nuly. Proč už nepřijímá nabídky z německých divadel, ale zkouší v pražském Činoherním klubu? Jaký vztah má s manželkou a proč se necítí být dědečkem, i když má půlroční vnučku?

Čím pořád zajímáte svou ženu?
Táňa tvrdí, že je se mnou proto, že ji pořád dokážu rozesmát. Mám si s ní co povídat, je můj kumpán, máme stejné přátele a nepřátele, stejné názory na strašně moc věcí, vidíme svět stejnýma očima. Můj kamarád v Hamburku je hlavní kuchař v restauraci s michelinskou hvězdou, kde má pro své nejlepší přátele jeden výjimečný stůl přímo v kuchyni. Je to neuvěřitelný zážitek. Největší dojem na mě ale udělala logistika: majordomus, který přijímá hosty a pozoruje atmosféru, do kuchyně hlásí: "Přípravu na stůl číslo čtyři zpomalit, objednali si lahev vína a výborně se baví." Nebo: "Na čísle sedm si už dvacet minut nemají co říct, rychle jim naservírujte." To se nám s manželkou nikdy nestalo, abychom si neměli co říct. Kvůli nám žádný majordomus personál popohánět nemusel.

Když mluvíte o své ženě, úplně jste se rozzářil.
Uvědomuju si, jaké velké štěstí mě potkalo, že Táňu mám. I syna Filipa. Je profesorem na Oxfordu, právě jsme za ním byli.

Čeho je hercův syn profesorem, proč Kukura tvrdí, že není dědeček, ačkoliv má půlroční vnučku nebo jaké to bylo v emigraci začínat od nuly, se dočtete v novém čísle týdeníku INSTINKT.