Petr Kotvald: Líp už vypadat nemůžu

Zpěvák Petr Kotvald (61) promluvil o svém názoru na plastické operace a zavzpomínal na nutnou výměnu své bolavé kyčle.

Loni na jaře jste podstoupil operaci kyčle...
Ano, najel jsem na výměnný systém. Byl jsem rád, že je to část, která se dá opravit. To mě na tom strašně bavilo. Je to zázrak. Kdyby se dalo takto všechno opravit, to by byl teprve »elixír mládí«. Ale všechno má své limity.

Už opět tančíte?
Jasně! Devátého března, druhý den po operaci, zakázali návštěvy, takže za mnou nikdo nemohl. Já jsem byl vlastně rád, protože nejsem bolestínek a nemám rád, když mě někdo opečovává a lituje. V nemocnici ještě nezažili, že by někdo šel s náhradou kyčelního kloubu třetí den domů. Pravda ale je, že jsem měl dohodnutou a připravenou stoprocentní odbornou domácí péči. Bez toho by to nešlo. Když jsem pak průběžně volal profesoru Bartoníčkovi ohledně kontroly v ÚVN, ve vtipu mi řekl, ať tam zatím nechodím, že je venku životu nebezpečno, protože řádí koronavirus. Byla to v mnohém výlučná situace. Rekonvalescenci jsem prodělal v pohodě. Všechno šlo tak, jak mělo.

Někteří umělci využívají nucenou pauzu k vylepšení svého vzhledu. Chystáte se také na nějaký estetický zákrok?
To jim přeji. Já už líp vypadat nemůžu. Kdyby to šlo, všechno bych to »vytáhl« až někam do nebes, aby to bylo pěkné a mladé, jenže to není řešení. Jedna slavná dáma, manželka jednoho z našich porevolučních prezidentů, prý na nabídku plastického chirurga, že z ní udělá krásnou první dámu, odpověděla: "Nechte mě, prosím, v klidu zestárnout." Něco na tom je. Jsou věci, které je zbytečné řešit. Člověk si ve čtyřiceti představuje, co se všechno dá vylepšit chirurgicky. Přitom se sám likviduje životním stylem nebo přijde nějaká ošklivá choroba, která potom tu devastaci provede za vás. Je lepší vycházet z toho, co příroda a dny přinášejí.

Na podzim jste uvedl nový klip k písni Brejle. K vám brýle rozhodně patří. Kolik jich máte?
Asi šestery, některé si ale nechávám udělat dvakrát, kdybych náhodou jedny někde zapomněl, tak aby byly v záloze. Koncertní jsou samozřejmě jiné než civilní. Mám takové, které jsou na všechno, to znamená, že v nich můžu zametat, strčit hlavu do nějakého nepořádku, stříhat stromy a jít se psem na procházku do lesa. Ty jsou takové polopracovní. Ale ty koncertní jsou vypulírované a schovávám si je, abych je uchránil před zkázou a pořád zářily novotou. Teď se mi stalo, že jsem dvoje brýle ztratil, skoro se to bojím říct nahlas. Tak dělám, že se to stalo plánovaně a že si vlastně zasloužím nové.

Že by kousky z nějaké nové kolekce?
Když se jdu podívat na brýle, jsem úplně zoufalý. Nejhorší věc na světě, která mě může potkat, je, když mi dáte vybrat. A je úplně jedno, jestli se jedná o brýle, auto nebo barvu bonbonu. To se o mně ví. Moji blízcí se mě nesmějí ptát. Tedy můžou se mě zeptat, ale nesmějí mi dát na výběr. (smích)

Měl jste někdy pověstné růžové brýle?
Myslím, že jsem realista a že jsem vždy hodně používal rozum. I když třeba u písniček dám zásadně na intuici a na první pocit, který z nich mám, to se hlavou rozebírat nedá. V zásadních situacích se pak snažím používat rozum. Na druhou stranu mám ale asi růžové brýle pořád, protože stále věřím na dobré konce, v dobro a také v to, že každý je hlavním strůjcem svého života. Když si kolem mě lidé stěžují, není to na správném místě. Sice je vyslechnu, ale nevěřím, že se tím dá něco napravit. To mám asi po mámě. Nepamatuji si, že by si kdy na cokoli stěžovala - a že těch důvodů měla! Byla spravedlivá a přímá ke všem stejně, sebe nevyjímaje. Vždycky se k problému postavila čelem, vyřešila ho po svém a život šel dál. Je škoda zabývat se dokola tím, co se stalo a co už nemůžu ovlivnit.