Petr Janda: Chtěl bych být mladší

Hudbu miluje a život bez ní by si nedokázal představit. Podle svých slov je workoholik, který když nehraje a nezpívá, aspoň něco opravuje či uklízí. Nerad by totiž život jakkoli promarnil, a možná právě proto Petr Janda (80) je tou legendou, která ve svém věku stále dělá muzikou život šťastnější.

Měl jste někdy dost muziky?

Ne, nikdy se mi nepřejedla. Mnoho koníčků už jsem opustil, ale muzika zůstala.

Co vás na muzice vždy fascinovalo?

Ta abstrakce. Zvukomalbou vyjádřit strach, lásku, bolest, štěstí, nic podobného nemáme. Ta krása z hraní, ten pocit, který neumím vysvětlit a který mě nutí pořád hrát, kolikrát půl dne, jen tak pro radost.

Cítíte na sobě, že jste workoholik?

Jo, dá se to tak říct. Když nic nedělám, to fakt málokdy, mám pocit, že už to nikdy nedoženu. Nemusí to být jen hraní a skládání, může to být i třeba to, že něco opravím, zasadím kytku, uklidím si pracovnu či přečtu knížku.

Takže vám ten váš osmý den skutečně chybí?

Mně chybí i devátý a desátý. Já to sice nakonec všechno stihnu, ale jak to šíleně letí, mě znepokojuje. Když jsem chodil do školy, do prázdnin to bylo tak zoufale daleko... Dnes začne škola, za chvíli jsou Vánoce a pak prázdniny. Je to fofr. Co neudělám hned, už ne­udělám nikdy.

Kde berete energii? Jste neustále aktivní a připomínáte člověka o mnoho let mladšího.

Nemám tušení. Ale někdy jsem ­také skleslý a utahaný. Manželce pak říkám, že jsem jakoby vypuštěný. To je stav, kdy mě nic nebaví, sedím a tupě zírám doblba. Někdy dokonce u toho i usnu. Ale převážně mám dobrou náladu.

Máte kariéru, rodinu, přátele. Zdraví z vás sálá a fanoušci vás milují. Je ještě něco, co byste si v životě rád splnil?

Chtěl bych být mladší. (smích) Ale vážně, chtěl bych, aby se jedna z mých písní stala slavnou po celém světě.