Zavřít fotogalerii
a zpět na článek
Fotogalerie: Sir Alexander Fleming dlouhá léta snil o tom, že najde výjimečný lék. Štěstí v bádání mu moc nepřálo až do chvíle, kdy si všiml, že v misce, kterou zapomněl umýt, se tvoří plíseň ničící bakterie kolem sebe. V roce 1928 začal tento objev zkoumat. Lék známý jako penicilin ale spatřil světlo světa až o 11 let později, když se jej anglickým vědcům Howardu Walteru Floreymu a Ernstu Borisi Chainovi podařilo izolovat. Všichni tři se postarali o dramatické snížení úmrtnosti na infekční choroby a v roce 1945 získali Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. (1/5)
Sir Alexander Fleming dlouhá léta snil o tom, že najde výjimečný lék. Štěstí v bádání mu moc nepřálo až do chvíle, kdy si všiml, že v misce, kterou zapomněl umýt, se tvoří plíseň ničící bakterie kolem sebe. V roce 1928 začal tento objev zkoumat. Lék známý jako penicilin ale spatřil světlo světa až o 11 let později, když se jej anglickým vědcům Howardu Walteru Floreymu a Ernstu Borisi Chainovi podařilo izolovat. Všichni tři se postarali o dramatické snížení úmrtnosti na infekční choroby a v roce 1945 získali Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Sir Alexander Fleming dlouhá léta snil o tom, že najde výjimečný lék. Štěstí v bádání mu moc nepřálo až do chvíle, kdy si všiml, že v misce, kterou zapomněl umýt, se tvoří plíseň ničící bakterie kolem sebe. V roce 1928 začal tento objev zkoumat. Lék známý jako penicilin ale spatřil světlo světa až o 11 let později, když se jej anglickým vědcům Howardu Walteru Floreymu a Ernstu Borisi Chainovi podařilo izolovat. Všichni tři se postarali o dramatické snížení úmrtnosti na infekční choroby a v roce 1945 získali Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Autor: - red -
Sir Alexander Fleming dlouhá léta snil o tom, že najde výjimečný lék. Štěstí v bádání mu moc nepřálo až do chvíle, kdy si všiml, že v misce, kterou zapomněl umýt, se tvoří plíseň ničící bakterie kolem sebe. V roce 1928 začal tento objev zkoumat. Lék známý jako penicilin ale spatřil světlo světa až o 11 let později, když se jej anglickým vědcům Howardu Walteru Floreymu a Ernstu Borisi Chainovi podařilo izolovat. Všichni tři se postarali o dramatické snížení úmrtnosti na infekční choroby a v roce 1945 získali Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Dílem náhody je i mikrovlnná trouba, kterou má dnes doma téměř každý. V roce 1946 se radarový specialista Percy Spencer zúčastnil výzkumného projektu s mikrovlnnými zářiči. Během jednoho z experimentů zjistil, že se mu rozpustila čokoláda, kterou měl v kapse. Po dvou letech byla na trh uvedena první mikrovlnná trouba, vážila 40 kilogramů a měřila dva metry. Tuhle vychytávku si tehdy nemohl dovolit každý, její cena byla 3 000 dolarů. Dánský emigrant Christian Kent Nelson si přijel do Ameriky plnit sny. Nejdříve se živil jako učitel a pak si otevřel obchůdek se sladkostmi. Brzy ho navštívil malý chlapec, který se nemohl rozhodnout, zda si koupí zmrzlinu, nebo čokoládu. Peníze měl pouze na jednu sladkost. Nelsona to zasáhlo a pustil se do řady experimentů, jejichž výsledkem byla zmrzlina. Úspěch mu ale přineslo až zapomenuté dřívko ve zmrzlé hmotě, které dalo vzniknout nanuku. Jeho manželka vymyslela laskomině jméno, a tak v roce 1922 vzniklo eskymo. Nápad si nechal patentovat a neskutečně na něm zbohatl. Nelson zemřel ve věku 99 let a díky malému chlapci, který se objevil v jeho obchodě, prožil pohádkový život. Hmota, která je oblíbená u dětí i dospělých, by asi nikdy nespatřila světlo světa, kdyby nedošlo ke špatnému zásobování Ameriky z asijských továren. V roce 1943 bylo potřeba najít alternativu ke gumě, která byla do Ameriky dovážena z Asie. Zásobování drhlo, a tak se Američané pustili do vlastní výroby hmoty, která by sloužila k výrobě plynových masek a pneumatik. Kombinací silikonu a kyseliny borité vznikla unikátní pružnost, jež je předností antistresové plastelíny, ze které je dnes zhotoveno nepřeberné množství hraček. V roce 1968 vytvořil zaměstnanec firmy 3M Spencer Silver lepidlo, které ale moc dobře nelepilo. Nepovedený produkt zavřel do šuplíku a zapomněl na něj. Za nějaký čas ale lepidlo použil Spencerův kolega Art Fry, který si s ním začal lepit záložky do zpěvníku. Brzy si lepidlo oblíbil, protože zjistil, že po jeho použití zůstal zpěvník nepoškozen a že papírky, na které lepidlo dal, může používat zas a znovu. Díky němu nezůstalo lepidlo ležet na dně šuplíku, ale vznikly oblíbené post-it papírky.