Jitka Sedláčková: Žiju mocí přítomného okamžiku

Jitka Sedláčková (61) se rozhodla nehledět na to, co bylo a co teprve bude, a žije jen přítomností. Díky tomu neřeší hlouposti a má se dobře. Přesto ji ale něco dokáže pořádně vytočit.

Jak relaxujete?
S přítelem hodně cestujeme. Jsme v podstatě každý týden v zahraničí. Třeba někam jedeme v neděli ráno, sedneme do auta a já řeknu: "Pojď, zajedeme do Polska na ryby." A jedeme a za dvě a půl hodiny už je jíme. Nebo třeba jedeme do Vídně nebo Weidenu, bývalého západního Německa. Tam si dáme něco dobrého, já si dám dvojku růžového, koupím nějaké drobnosti a mám z toho radost. Děláme toho spoustu.

Vypadá to, že jste hodně spontánní. Taková jste byla vždycky, nebo to přišlo až s vaším partnerem, který je na tom evidentně podobně?
Já jsem byla spontánní vždycky, jsem pořád stejná. Hodně často padají otázky, jestli jsem si musela věci odžít, abych něco pochopila. Nepochopila jsem nic, jsem pořád úplně stejná, vůbec si neuvědomuju věk, takže jsem pořád ta samá trochu ztřeštěná holka. Co se změnilo s věkem, je to, že už neprožívám tak intenzivně různé situace. Už neočekávám, že se něco stane. Žiju mocí přítomného okamžiku. Já opravdu žiju dnešním dnem a nevím, co bude zítra. Vím, jestli večer hraju, nebo nehraju. Jestli hlídám, nebo nehlídám. Jestli máme, nebo nemáme volný večer. Ale jinak se nezabývám budoucností. Budoucnost ani minulost pro mě neexistuje. Existuje pouze dnešní den.

To může být velmi osvobozující.
Je to osvobozující. Nic si nemyslím, v hlavě skoro nic nemám. Prostě jenom existuju. Jediné, co mě dokáže vytočit - a můj přítel říká, že to je to jediné, čím bych se neměla zabývat -, je politická situace v České republice. Když si omylem pustím zprávy, začnu se rozčilovat a říkám si, jak je tohle možné. Proč zrovna my máme nejdražší tohle, proč my jsme nejhorší v tomhle a tamtom? Tak to mě štve, protože si myslím, že jsme národ docela šikovných lidí, ale teď mám obavu, že jsme na sebe hodně zlí. Vidím to mezi lidmi.

Dotýká se to přímo vás osobně?
V naší herecké komunitě jsem to naštěstí zatím nezažila, ale v ulicích je taková agrese! V obchodech, při parkování, při vzájemných pohledech, a to nemluvím o sociálních sítích. To je mi nepříjemné, protože právě tím, že s přítelem jezdíme a hodně cestujeme, vidíme lidi směrem od nás na jih nebo západ, jak nejsou všichni stejně bohatí, nemají na růžích ustláno, ale přijímají život tak nějak příjemněji.