Ivanka Devátá: Měla bych žít zdravěji, ale to mi moc nejde

Herečka a spisovatelka Ivanka Devátá nedávno oslavila 88. narozeniny. V rozhovoru krátce předtím se SEDMIČKOU sdílela nejen vzpomínky na manželství s hercem Josefem Vinklářem (†76), ale také zážitky z mládí a počátky své literární kariéry. Přestože v posledních letech se s ní život příliš nemazlil, neztrácí svůj pověstný humor a optimismus.

Vzpomínáte často na Josefa Vinkláře?
Moc na něj vzpomínám. Pepík je pochovaný v Libuni, kousek odtamtud jsme měli chalupu. Já jsem vždycky manželovi říkala, že až umře, že mu budu tančit na hrobě, ale když jsem na tom hřbitově pak byla, vůbec se mi tančit nechtělo. Dokonce jsem se tam za něho pomodlila. Byla jsem sama ze sebe překvapená. Když jsme spolu žili, nechoval se ke mně moc hezky. Ne že by mě bil nebo byl hrubý, ale jednoduché to s ním nebylo. Když měl průšvih, dlouho se pak snažil. Potom si ale našel opravdovou milenku, tak jsem se s ním rozvedla. To se mi hodně ulevilo.

Nechme minulost a pojďme se pobavit o vaší práci. Vy jste nejenom uznávaná herečka, ale napsala jste také 19 knih. Cítíte se víc jako herečka, nebo spisovatelka?
Víte, mně hodně lidí říká, jaká jsem úžasná. Asi si nechám na hrob napsat: Ivanka Úžasná Devátá. Ale pojďme k vaší otázce, teď už se cítím víc jako spisovatelka. Začala jsem psát, až když jsem odešla z divadla. Začalo to tak, že jsem si pro sebe psala fejetony, to jsem ještě ani nevěděla, že to jsou fejetony. Knihu si tenkrát vyžádaly čtenářky jednoho ženského časopisu, kam jsem psala ty svoje sloupky. Padesát žen podepsalo žádost, aby mi vydali knihu. Já jsem tehdy žádnou neměla, ale tak nějak se pospojovaly ty fejetony, pojmenovalo se to Rodinný podnik a kniha byla na světě. Syn Marek mi tehdy napsal předmluvu a můj první manžel to ilustroval. Byla to opravdu taková rodinná spolupráce.

Bavilo vás psaní vždycky, nebo jste s ním opravdu začala až v pozdějším věku?
Naučila jsem se sama psát už v pěti letech. A psala jsem samé truchlivé věci, například o tom, jak pozůstalí plakali na hřbitově a podobně. Rodiče tenkrát slyšeli o nějaké dívce, která napsala smutnou báseň a do rána zemřela, tak měli strach, aby se mi to také nestalo. Jako malá jsem byla hodně ve svém světě, povídala jsem si sama se sebou, a když jsem byla s maminkou na procházce a ona si se mnou chtěla vyprávět, moc mi to vadilo. Rodiče tím asi dost trpěli.

Jaké máte plány na příští rok?
Na Silvestra si dám šampaňské, maximálně ty dvě skleničky. A pak půjdu spát. Předsevzetí si nedávám, nikdy jsem si je nedávala. Vím, že bych neměla pít alkohol, kafe a kouřit. Paní doktorka se mě pokaždé ptá, jestli to dodržuji, ale moc to nedodržuji. Ono vás to divadlo svede k nezdravému životu. Začala jsem kouřit v divadle. Kouřili tam všichni a stejně jsem to pořád dýchala, tak jsem si řekla, že rovnou mohu kouřit také. Navíc mám nějakou tu stařeckou cukrovku, říká se jí typ 2, aby se nemuselo používat to slovo stařecký. Takže bych měla žít zdravěji, ale to mi moc nejde. Nedávno jsem si telefonovala s Pepíčkem Zímou a říkala mu, že pořád přemýšlím nad tím, jak se on s takovým stylem života, který vedl, mohl dožít devadesátky. A on mi povídal, že to také nechápe. Tak uvidíme, co nový rok přinese, ale moc velkých změn nečekám.