Mozek si umí zvuky vybírat, říká mistr zvuku Ivo Špajl

Jeho práci divák leckdy vůbec nevnímá, bez ní by však podívaná v kině byla bizarním zážitkem. Jako mistr zvuku tvoří pro film mimo jiné "ruchy" a ve svém oboru platí za špičku. To potvrzují i tři Čeští lvi nebo to, že je už od 70. let dvorním spolupracovníkem kultovního režiséra Jana Švankmajera.

Co je vlastně "dobrý filmový zvuk"? Platí u něj jako u hudby, že ho divák nemá moc vnímat?
Ano. Když s manželkou vycházíme z kina a ona řekne, že v tom filmu byla krásná hudba, hned se zamyslím, co na ní bylo špatně. Zvuk má jen sloužit celku. Nemá se vyvyšovat a být polopatický, což bývá hlavně u animovaných filmů. Jde panáček, narazí do stromu, animátor k němu nakreslí blesky, muzikant bouchne do činelů, panáček udělá au a ještě řekne ojojoj, to jsem se bouchl. To je špatně.

Existuje obor psychologie zvuku?
Určitě. Já jsem ji studoval praxí. Nejde jen o to, co slyšíte, musíte respektovat, jak funguje lidské vnímání. Při rozhovoru na rušné křižovatce si budeme rozumět, ale když ho nahrajeme a pustíme si ho jinde, už tomu rozumět nebudeme: mozek si vybere, co chce slyšet, kdežto mikrofon to neumí. A právě od toho je mistr zvuku.

Co vaše profese obnáší? Zvukař vykonává jen část práce...
Dnes se říká po americku sound designer, po česku mistr zvuku. Spousta z nich je už podepsaná jen pod některými jejími složkami. Těmi základními jsou dialogy, hudba, ruchy a atmosféry.

Jak vznikají filmové ruchy, jak vzpomíná na spolupráci s Janem Švankmajerem nebo jak probíhaly jeho začátky u filmu, se dozvíte v novém čísle týdeníku INSTINKT.