Když víte, jak to dopadne, je to opruz, říká herec a režisér Miroslav Krobot

Skoro v padesáti se stal hercem a dnes, coby důchodce, je hvězdou evropského formátu - jeho jméno je pro diváky zárukou kvalitní filmové i divadelní podívané. Teď režíruje svůj druhý celovečerní snímek a filmem Přes kosti mrtvých zahajuje letošní Febiofest. Vůdčí osobnost Dejvického divadla přemítá, kde hledat štěstí, vyznává se z lásky k broukům, obdivu k polárníkovi i z neschopnosti odpočívat.

Jako herec máte na kontě už skoro dvacet filmů. V rozhovorech zdůrazňujete, že to byla náhoda a že je to jen takový koníček. Za ta léta se váš vztah k vlastnímu herectví ale musel nějak proměnit. Jak?
Po té prvotní náhodě mě to začalo opravdu zajímat. Jako režisér a učitel jsem roky s herci pracoval, ale teď si sám zkouším, jak ty věci vznikají, v čem to herectví spočívá. Začal jsem to brát vážně.

Je něco, co nemáte ve filmech rád?
Banality a banální řešení situací. Klišé. Situace, které člověk dobře zná, sám je zažil, stokrát viděl ve filmu, ví, jak dopadnou. To je opruz. Dá se najít nová cesta, jak to udělat, ale často se z lenosti sklouzne k hladkému řešení na první dobrou, to mi vadí a nebaví mě to. Ale ještě horší je, když za scénářem cítíte, že je vlastně jedno, jak se to bude hrát, a že jde jen o prachy, které film vydělá.

Nezdá se mi, že by filmy, ve kterých jste hrál, byly zrovna kasaštyky.
Protože když se mi do ruky dostane scénář, nakouknu a hned poznám, že jde o to, kolik to nabouchá peněz. Stejně jako poznám v televizi, když se něco točí na první klapku. To vidíte herce s vytřeštěnýma očima, jak se soustředí, aby odrecitoval text, oči nehrajou s partnerem, herec se toporně kontroluje a poslouchá sám sebe. To je bída.

Co je pro něj před kamerou nejtěžší, jak nechává odpočinout mozek nebo které filmové festivaly patří mezi jeho nejoblíbenější, se dočtete v novém čísle týdeníku INSTINKT.