Michaela Kuklová: Jirka se mnou nekomunikuje

Michaela Kuklová (49) je žena, která se před očima příliš nemění. Je to však obdivuhodné, protože si - ač ona sama to tak nikdy nenazvala - prožila své soukromé peklo v době problémů bývalého manžela Jiřího Pomeje (53). SEDMIČCE se maminka malého Románka (9) exkluzivně svěřila s tím, jak se jí daří nyní, i s tím, co těžce nemocnému expartnerovi vzkázala, když se o jeho diagnóze dozvěděla.

Máte strach ze stárnutí nebo nějaké deprese z přibývajícího věku?
Zhoršení tu nějaké je, když sedím dvě hodiny v autě, tak první dva kroky ven jsou tuhé, když kopu chvíli krumpáčem, tak se narovnávám o plot, holt se ozývají prohřešky z dřívějška, kdy jsem špatným způsobem tahala těžké věci, nebo bouračka. Zatím se neděsím a deprese nemám. Naopak vnímám výhody a přitom se pořád cítím při síle.

A co vrásky?
Z těch má každá žena obavy. Jsem docela estét, takže mám ráda, když o sebe lidi dbají, vždycky jsem byla ráda štíhlá, přesto kila navíc už snáším dobře a zatím mi jiné vrásky než ta jedna, co působila utrápeně, nevadí. Mně nejde o to vypadat mladě, chci vypadat zdravě a odpočatě. Strhaný a utrápený výraz můžete mít i ve třiceti, když vám dává život zabrat. Říká se, že vrásky jsou důkazem toho, že člověk cosi prožil nebo přežil, jak je to u vás? Nemyslím si, že až tak moc. Vrásky jsou podle mě nejvíc genetika. Moje mamča má 74 let a opravdu má vrásek minimálně. A myslím, že si díky mně užila starostí a stresů nad hlavu.

Vy jste ale prožila 13 let s mužem, o kterém se hodně mluví a hodně píše - s Jiřím Pomeje. Bylo to období, které by ve vašem životě být ani nemuselo?
Zažívala jsem i mnoho krásného. Jediné, co bych si bývala ráda odpustila, byly roky, po které jsem bojovala soudně o celou svou budoucnost. Pro ty, co ještě nevědí, hrozil mi život na životním minimu a splácení 60 milionů dluhů. Deset let dennodenního strachu. Jenže jsem to zvládla a paradoxně se stalo něco jiného - našla jsem v sobě schopnosti, o kterých jsem neměla tušení, a z nesebevědomé holky se stala silná ženská. Mně se mnohonásobně zkvalitnil život. Hodnoty jinde, nenechám se zastrašit a životní překážky beru jako normální věc. Když nemusíte usínat s hrozbou, že ač budete pracovat sebevíc, všechno, co vyděláte, vám vezmou, tak pocítíte takovou sílu svobody, takový příliv vzduchu, takovou krásu kolem sebe, že nebýt těch let tíživých, nemohla bych asi umět žít intenzivně a spokojeně.

Přesto, ozývají se vám někdy staré rány?
Ještě o nich vím, jsou to teprve čtyři roky svobody, ale už nebolí. Den, kdy jsem se dozvěděla, že to skončilo, nikdy nezapomenu. Jako když porodíte dítě, přestane veškerá bolest a víte, že se stal zázrak. Jen dokáže zamrzet, když mě lidé soudí, aniž by věděli, co jsem prožila. Skutečnost, že jsem se léta bála nejen o celou svou budoucnost, ale také budoucnost mojí rodiny, je jen jedna informace z mnoha. Kdybych napsala knihu, nepochybuju, že by byla šokující. Ale tu potřebu sdělení jsem zatím nepocítila.

Takže život s Jiřím Pomeje bylo jedno z nejhorších období vašeho života?
Tak bych to neřekla, protože proto zkrátka byla jen jedna etapa mého života... A nemluvila bych o tom jen v negacích, byly tam i hezké chvíle. Třeba jsme spolupracovali na několika filmech, včetně pohádky Z pekla štěstí, která se pořád divákům líbí a baví je. A to mě těší. Ony vůbec pohádky Zdeňka Trošky jsou krásné, líbezné a vždycky končí dobře.

Nedávno se psalo, že je vám vážný stav Jiřího lhostejný. Je to pravda?
Nestojím o lidi, kteří by věřili, že o někom řeknu do médií, že zešílel, a vysměju se jeho boji o život. Ti zkrátka do mého života nepatří, a tím pádem je mi i jedno, co si o mně myslí. Jirka žádné dýchací potíže v době našeho manželství neměl. Ještě bych dodala, že ani má přímá řeč známá z bulváru: "Dělal výtržnosti, pil, zadlužoval se, proto jsem se od něj odstěhovala" není moje. Takových, které mi někdo přisoudil, je mnoho. Ignorovala jsem to. Když mi tehdy stejná autorka článku vložila do úst další nelichotivou větu nejen o Jirkovi, ale dokonce o otci mého syna, už mi to přišlo příliš, takže mám dodnes její písemnou omluvu. Pisatelka své fantazie by si konečně měla uvědomit, že jsem máma a zahrávat si s informacemi, kdy já řeknu větu: "Deset let jsem se držela doma" a to dokonce živě na kameru, a ona z toho napíše: "Pomeje mě deset let držel doma", nebo když jsem řekla o zesnulé: "Ano, znala jsem ji, byla hodná" a ona napíše, že byla jako moje druhá maminka, je nehorázné a může to velice ublížit i jiným lidem než mně. Pokud mi ta paní bude nadále podsouvat vlastní věty nebo předělávat významy toho, co jsem skutečně řekla, pak se budu bránit soudně. Všechno má své meze.

A jak jste se tedy dívala na snahu Jiřího Pomeje zbavit se rakoviny vyhladověním?
Kdysi jsem sama podstoupila víc než desetidenní hladovku kvůli filmu, abych rychle zhubla, konkrétně z 50 kg na 43 kg, a vyléčil se mi tím zdravotní problém, kterým jsem trpěla roky, což byly extrémní otoky končetin. Takže moje zkušenost s hladovkou je pozitivní. Jirkovi pochopitelně moc přeju, aby se uzdravil, a přeju to i celé jeho rodině. Je mi moc líto, co prožívají. Jirka to ví.

Vy jste s Jiřím v kontaktu?
Ne, to nejsme. Ale ještě krátce předtím, než nastupoval do VIP zpráv, jsme v kontaktu byli, když potřeboval pomoct. Pomohla jsem bez zaváhání a ráda, ať se mezi námi stalo cokoli. V dubnu, když jsem se dozvěděla o jeho nemoci, jsem mu projevila svou lítost a pochopitelně popřála, aby tu nemoc rychle zvládnul, vždyť jsme spolu žili třináct let. V listopadu jsem mu pak posílala odkaz na nějakou léčbu. Jirka se mnou sice nekomunikuje, ale to chápu, už má svůj život.

Dovolte mi ještě otázku - někde se spekulovalo o tom, že jste nejen měla splácet dluhy, ale že jste měla i nějakou exekuci. Je to pravda?
Dluhy jsem naštěstí splácet nemusela, soud dopadl dobře, tedy nejsem za dluhy zodpovědná. A ano, exekuci Jirky jsem měla na svém rodném domě, což mě tížilo nejvíc, protože tím byla v ohrožení i moje rodina, tedy maminka a bráška s rodinou. Hrozilo, že přijdou o střechu nad hlavou nebo se budeme muset vyplatit. Na to jsme nikdo peníze neměli. Jenže mi pomohl cizí pán, kterého jsem předtím neznala. Vnímal to jako nespravedlnost vůči mně i mé rodině, podal mi ruku a všechno vyřešil. Nikdy mu nepřestanu být vděčná. On totiž ze mě nejenže dokázal sejmout ten tíživý balvan, ale navrátil mi víru v lidi a lidskost.

Celý rozhovor s Michaelou Kuklovou najdete v aktuálním vydání časopisu SEDMIČKA!