Ivanka Devátá: Spávala jsem na zemi a brečela

Není to tak dávno, co si herečka a spisovatelka Ivanka Devátá (82) prošla peklem. Nejdřív řešila vleklé problémy se sousedem, kvůli kterému musela být dokonce hospitalizována v nemocnici. A aby toho nebylo málo, lékaři jí zjistili rakovinu tlustého střeva. Operace naštěstí dopadla úspěšně a spisovatelka už šest měsíců po ní zase hýří humorem. Nemá však ještě vyhráno. Jak na jedno z nejtěžších období v životě vzpomíná? Proč své knihy píše stále rukou? A co ji v poslední době nejvíce pobavilo?

Máte za sebou velmi nepříjemné období. Šest let vás terorizoval soused, který bydlel nad vámi. Už je všechno v pořádku?
Bylo to hrozné, skoro jsem na to umřela. Několikrát jsme volali i policii. Jenže soused měl vždycky otevřené okno, a když viděl, že jedou, ztichl. Ten večer se vypařil v ponožkách a druhý den začal znovu, abychom si nemyslely. Sousedka pode mnou, která je mladší a říkala, že má velmi dobré spaní, to také slyšela, protože se to šířilo po stěnách. A slyšela to i další sousedka, jež bydlela vedle něj. Podaly jsme stížnost, ale on tam vůbec nepřišel. Vyjednal to za něj tatínek. A pak jsme dostaly přípis, že dům má takovou akustiku, že on nás také slyší. Tak jsem v knížce pak napsala: A co slyší? Jak dusím mrkev? Nebo obracím stránky v knížce? Protože to bylo úplně směšné. Ale než jsem se vrátila z cvokhausu - byla jsem tam dvanáct dní, trochu jsem se z toho zhroutila -, najednou koukám, na vizitce jiné jméno. Potkala jsem dotyčného ve výtahu, kde se mi představil a myslel si, že jsem se zbláznila, protože jsem před ním smekla klobouk, hluboce jsem se mu uklonila a řekla: "Nevím, jaké máte vztahy se svým nájemcem, ale já jsem tak šťastná, že vás vidím." Dělá nukleární medicínu. Už je tady tři roky a vůbec o něm nevím. Když se sprchuje, jen tak šumí voda. Když se koupalo to zvíře, to byly Niagarské vodopády. Do telefonu řval, jako by chtěl dokřiknout až do Pardubic, chodil, až se třásl celý dům, hrůza.

Tak díky bohu, že už se odstěhoval...
Ale pořád je to jeho byt, koupili mu ho rodiče. Kdyby se chtěl vrátit, tak... Z okna asi nevyskočím, ale nevím, co bych dělala. Bylo to příšerné. Myslím, že jsem kvůli tomu dostala i tu rakovinu, protože to bylo tak psychicky náročné. Už jsem měla nožičky jako z nití. Denně jsem se nevyspala. Na konci jsem si brala až šest rohypnolů za noc. Usnula jsem třeba na dvě hodiny a pak znovu. Spávala jsem tady v kuchyni na zemi a brečela, kéž bych už byla mrtvá. Bylo to opravdu strašné. Hlavně z toho není úniku. Starší syn mi říkal, ať se přestěhuji, že toho tak moc nemám. Říkala jsem si, že se zbláznil. Vždyť jen kdybych vyndala věci ze skříně, kam bych je dala.

Přes léto jste na chalupě?
Doteď jsem bývala. Loni jsem byla ve zdravotnických zařízeních a teď mám jít na tolik vyšetření. Mám strašný strach, aby na mně něco nenašli, hlavně z toho důvodu, že bych si chtěla užít léto. Nikdy jsem se tolik nebála, ale potom, co jsem si prošla tou rakovinou... A vůbec, těším se na třešně, to by mi určitě zakázali.

Děláte z nich marmelády nebo kompoty?
Maminka zavařovala a na chalupě jsme měli takový ten dřevěný hřib, kterým se pasírovalo. Byl dost velký. A ona s ním všechno dělala ručně, třeba maliny - šťávu zastudena. Už by mu bylo skoro sto let. A když umřela, švagrová všechny ty věci vyhodila, ani se mě nezeptala. Já jsem si pak ten hříbek koupila na Veselým vrchu, ale je jen malý a má vysoké držadlo, takže se s ním špatně pracuje. Už mám tedy i řadu zlepšováků, ale žádné stroje jsem si nekoupila. Zase tak často už to nedělám.

Celý rozhovor s Ivankou Devátou najdete v nové SEDMIČCE!