Hlavně se dožít dospělosti svých dětí, říká Arnošt Goldflam

Ačkoli na podzim oslavil sedmdesátiny, na důchod nemyslí. Dál neúnavně píše hry a knihy, režíruje, vyučuje, hraje ve filmech i v divadle, pozoruje lidi kolem sebe a vychovává dvě děti. Z čeho má tento originální umělec strach, jakou smlouvu by podepsal vlastní krví a proč rád cestuje tramvají?

Pozorujete na sobě jako čerstvý sedmdesátník nějakou změnu?
V zrcadle se moc nepozoruju a v mém pracovním režimu také žádné pozoruhodné novinky nenastaly. Kdybych v den narozenin nedostal asi padesát telefonických i SMS blahopřání a spoustu krásných darů, tak by to byl asi den jako každý jiný. Žádné velké bilancování nepěstuju.

Vážně jste se neohlížel, co máte za sebou?
Něco za sebou už určitě mám, ale pevně doufám, že i něco před sebou. Vždycky se radši dívám dopředu. Do čeho se pustím, co mě čeká... Zpátky se neohlížím už jen z toho důvodu, že ve věcech mám dost zmatek. A také proto, že jelikož jsem toho sepsal už docela dost, tak se ani na všechno nepamatuju. Když se například děje něco s nějakou mou starší hrou, tak se divím, co jsem tam napsal. V dobrém i ve zlém.

Právě se začala zkoušet vaše nová hra Achich. O čem je?
Je tak trošku na židovské téma. Částečně vychází z mých povídek a zároveň je lehce inspirována Hilsnerovou aférou. Původně jsme se bavili o tom, že zdramatizuji hilsneriádu, jenže před časem o ní vysílali inscenace v televizi, tak jsem si řekl, že je hloupé, abych to téma dubloval. Jen jsem se od něj lehce odrazil, ale hru zasadil do současnosti a protkal vlastní fantazií i životem.

Kdy a proč začal psát pro děti, kdy se mu nejlépe pracuje nebo jak vzpomíná na své dětství, se dozvíte v rozhovoru v novém čísle týdeníku INSTINKT.