Galina Miklíková je máma lichožroutů

Společně se spisovatelem a básníkem Pavlem Šrutem stvořila tři půvabné pohádkové knižní příběhy o zvláštních tvorech pojídajících ponožky. Ty nyní v její režii dostaly podobu celovečerního animovaného filmu.

Plánovala jste Lichožrouty od začátku zfilmovat?
Původně ne. Ale pro animaci je to tak lákavý námět, že nám přišlo škoda ho nevyužít. A jelikož jsme s Pavlem Šrutem nechtěli psát scénář sami, ohlíželi jsme se po scenáristech, kteří by nám s tím pomohli. Jenže to úplně neklaplo. Jeden se v námětu věnoval více lidem a postavy lichožroutů odsunul spíš do pozadí, vize dalších se úplně neprotnula s tou naší, takže jsme to zkusili sami.

Je film knížce věrný?
V prvních námětech jsme se chtěli hodně držet knižní předlohy, ale nakonec jsme se od ní po dlouhých úvahách odchýlili. Kniha je psaná i dosti "literárně", je v ní tolik dějových linek, že kdybychom je chtěli všechny ve scénáři zohlednit, příliš by to na plátně nefungovalo. S nápadem udělat film jsme oslovili producenta Ondřeje Trojana, kterého nám doporučil náš kamarád a nakladatel Ladislav Horáček z nakladatelství Paseka. Byl to první producent, na něhož jsme se obrátili. Plácli jsme si a pak začala dlouhá cesta shánění peněz. Já jsem se mezitím seznamovala s technologií 3D a pracovala na výtvarné stránce. Testovala jsem výtvarné programy na pokreslení objektů. Chtěla jsem, aby se výsledná podoba co nejvíce blížila mým knižním ilustracím. Celkem jsme na tom strávili sedm let.

Jak dlouho trvalo natáčení?
Ten film se z finančních důvodů třikrát rozjel a třikrát zastavil. Naštěstí ještě ve fázi storyboardu. Když se natáčení rozběhlo, zabralo tři a tři čtvrtě roku.

Jak se podařilo autorům dát dohromady tak fantastické herecké obsazení, s jakými problémy se během natáčení museli vyrovnávat, nebo jak vlastně vznikly postavy lichožroutů, se dočtete v rozhovoru v novém čísle týdeníku INSTINKT.