Ewa Farna: Jsem hrdá Polka

Zpočátku to vypadalo na krátkodobou adolescentní hvězdičku pro děti. Dnes Ewa Farna objíždí rockové festivaly, chystá se na studia práv do Polska a připravuje novou desku. Mladá zpěvačka poskytla časopisu Instinkt rozhovor.

Na konci září se stěhujete do Polska, kde budete od října studovat na Varšavské univerzitě práva. Budete mít čas koncertovat v České republice?

Jsem přihlášena k dennímu studiu, takže přestěhování do Varšavy je jediným řešením, ale to neznamená, že by Česko bylo bez Farné. Není přece podstatné, kde člověk studuje - když už lidé dokázali akceptovat, že jsem věřící a mé jméno se píše s dvojitým vé a krátkým a, tak předpokládám, že mi odpustí i studium v Polsku. Navíc tady budu i nadále koncertovat. I když je pravda, že přinejmenším tenhle podzim moc času mít nebudu - vedle školy mě totiž ještě čeká Bitwa na glosy (Válka o hlasy), což je jakási polská hudební soutěž, která zatím v Česku nemá ekvivalent. V programu vystupuje osm šestnáctičlenných týmů, z nichž každý pochází z jednoho regionu a reprezentuje ho někdo slavný. A tak se stalo, že já vedu tým ze Sosnowiece, což je město nedaleko hranic s Českou republikou.

A k čemu je vedete?

Nejdřív jsem si ho na základě několika televizních konkurzů postavila a teď s ním pracuji - jedná se o svým způsobem gospelový soubor, takže je třeba vedle zpěvu cvičit i práci v kolektivu... Pokud bychom vyhráli, získali bychom sto tisíc zlotých, což je asi šest set padesát tisíc korun, které by putovaly na konto nějaké charitativní organizace právě z vítězného regionu.

Co vás přimělo hlásit se zrovna ke studiu práv? Chcete rozumět autorským smlouvám?

Chtěla bych se věnovat autorskému právu nebo třeba právu v rámci národnostních menšin. Většina lidí si pod tímhle pojmem představí pouze přistěhovalce, třeba Ukrajince nebo Vietnamce, ale s Poláky je to jinak; podobně jako například se sudetskými Němci. Podle posledního sčítání obyvatel žije za Olzou, tedy na polsko-těšínském pomezí, přes pětatřicet tisíc Poláků. To není malé číslo! Nehledě na to, že oproti Rusům, Vietnamcům nebo Ukrajincům nejsou přistěhovalci. Jednoduchý příklad - moje babička se narodila v Rakousku-Uhersku, můj táta v Československu a já v České republice. A přitom všichni jsme polské národnosti! Proto tvrdím, že i když jsem na svět přišla v Česku, jsem Polka - chodila jsem do polské mateřské školky a posléze do polské základní a střední školy. A i když to tak nevypadá, tak mezi Čechy a Poláky na zdejším území existují určité problémy. Tak třeba taková drobnost - zákon praví, že pokud někde žije přes třicet procent příslušníků určité národnostní menšiny, tak má právo na dvojjazyčné nápisy. Což je přesně případ obce Vendryně, kde vás při příjezdu do vsi vítá nápis v češtině a polštině; akorát ten v mojí mateřštině je zastříkaný sprejem.

Proč si myslíte, že mají zrovna Češi a Poláci národnostní spory?

Neřekla bych, že je to obecný problém Čechů s Poláky a naopak - podle mého k těmto konfliktům dochází jen v místech, kde spolu obě národnosti žijí po celá staletí. Osobně jsem tyhle spory zažívala, když jsem dojížděla na střední školu do Českého Těšína. Češi, kteří se zde narodili, se buď přestěhovali, nebo jsou potomky polských předků, kteří se za svůj původ stydí, a proto ho popírají. Mnozí z nich se dnes nedomluví se svou babičkou, která hovoří polským nářečím - nikoli proto, že by nerozuměli, ale protože nechtějí. Oni přece nejsou žádní Poláci, ale asimilovaní Češi! Tím pádem jsou vůči svým polským krajanům, kteří se na rozdíl od nich ke své národnosti hlásí, silně agresivní. Stalo se mi třeba, že jsem jela s kamarádkou ze školy a bavily jsme se polským nářečím. A otočil se na nás nějaký odhadem sedmiletý kluk a povídá: "Nebavte se tady polsky - žijete v Česku, tak jste Češky a mluvte česky!" V jeho věku to nemohl mít ze své hlavy, to mu museli vštípit doma!

A co vštěpovali rodiče do hlavy vám?

Mě naši vedli k polskému patriotismu - jsem pyšná, že jsem Polka, i když žiji v jiné zemi. Tedy až dosud, teď budu víc času trávit v Polsku, takže se mi asi bude stýskat, protože já se nejlíp cítím ve Vendryni - je tam klid, mám tam rodinu, za okny nádherného baráku louka, na níž se pasou berani; to je úplně jiný svět než kterékoli město. A navíc do Prahy i do Varšavy to bylo z Vendryně stejně - čtyři sta kilometrů.

Celý rozhovor s Ewou Farnou si přečtete v tištěné verzi Instikntu, který vyšel 6. září.