Vlastina Kounická Svátková: Snažím se prostě říkat pravdu

Herečka Vlastina Kounická Svátková (38) vstoupila do nové životní etapy. S manželem, režisérem Jiřím Kounickým (40), se domluvila na rozvodu, a tak ji čeká nejen stěhování z domu, který budou muset prodat, ale také zůstane na tři malé syny sama. Je na to připravená?

V poslední době se o vás psalo v souvislosti s rozvodem. Jak jste na tom?
I když to teď není jednoduché a dějí se různé životní změny, mám se dobře.

Cítíte se vinna za rozpad rodiny?
Já myslím, že viníci jsou vždycky oba. Jeden nejmenovaný terapeut řekl, že když za ním přijdou dva lidé s problémy ve vztahu, ale jeden zarytě tvrdí, že za nic nemůže, že je to vina jenom toho druhého, nepřijme je, protože by jim nepomohl. A to se mi strašně líbí, protože to je pravda. Tou nejdůležitější esencí ve vztahu je umět spolu komunikovat a umět řešit problémy. A problémy budou vždy. Vnímám vztah jako živou energii, v níž zažíváme chvilky radosti, ale i těžkých momentů, které nám pomáhají růst. Jakmile ale jeden nechce, vy s tím neuděláte vůbec nic. Musíte se s tím smířit. O lásku nemůžete prosit ani nemůžete partnera nutit, aby vás měl rád.

Jenže nejde jen o vás dva, máte spolu rodinu...
Přesně o tom je moje poslední knížka Najdeš mě ve tmě, kde je to rozebrané. Je to hodně niterné a intimní, do médií o tom mluvit nechci.

Dříve jste si hodně dělala plány do budoucna, plánujete i teď?
Ne, už vůbec nic neplánuju. On mě ten život krásně učí, že nemá smysl něco plánovat. Vždycky jsem si říkala, že "žiju tady a teď" je klišé, ale já vlastně ani nic jiného nemůžu. Je to strašně osvobozující, inspirativní a dobrodružné. Mám jen dvě možnosti. Buď bych se mohla sesypat, mít deprese, být v pozici oběti a litovat se, že jsem, chudák, zůstala sama se třemi dětmi, anebo, a to je ta moje cesta, říct si skvělý, tak na mě čeká ještě něco lepšího. Starat se sama o tři děti a ještě pracovat není úplně snadné... Sama se starat určitě nebudu, kluci mají své tatínky. Snadné to není, ale dá se to zvládnout, i když na úkor některých věcí. Někde musíte ubrat, smířit se s tím, že to prostě nebude, a někde si to zase vynahradíte a užijete. Asi nebudete maminka, která čte každý večer dětem na dobrou noc a dělá s nimi úkoly. Ale já to beru tak, že jsem živitelka svých dětí a musím se postarat o to, aby měly plnou lednici, abychom všichni mohli jednou za rok jet na dovolenou nebo aby měly dárky pod stromečkem.

Máte za sebou hodně komplikovaný život. Existuje nějaká hranice, co na sebe veřejnosti řeknete a co už ne?
Myslím, že už umím hranici nastavit tak, abych neřekla úplně všechno, neřekla něco, co by snad mohlo někomu ublížit, ale zároveň se nechci přetvařovat, dělat, že jsem někým lepším, než jsem. Snažím se prostě říkat pravdu a snažím se to říkat tak, abych nikomu neublížila. A když ta pravda někomu pomůže nebo ho inspiruje, tak to je podle mě ta správná cesta, ta moje cesta.