Vlastimil Zavřel se bojí cukrovky!

Před lety úspěšně překonal cirhózu jater, i když se pořád musí hlídat. To ale není pro Vlastimila Zavřela (65) důvod, aby odešel do důchodu a věnoval se už jen sobě. Pořád účinkuje v divadlech, hraje v televizních seriálech, a navíc se stará o devadesátiletou maminku.

Když nejste v divadle, co vás nejvíc zaměstnává?
Mám devadesátiletou mámu, takže se musím starat o nákupy, doktory, prášky a tak dále. To mě zaměstnává. A jinak mám manželku Juditu, se kterou bydlíme na Smíchově. Máme spolu malý byt. Chodí každý den do práce a já mezitím jedu za mámou, která má vilku na Dobešce.

Ženil jste se poměrně nedávno, až v osmapadesáti letech. Co vás k tomu vedlo?
Ano, poprvé jsem se ženil až v osmapadesáti, letos to je osm let. Většina chlapů by mi asi řekla, že jsem se zbláznil, ale je mi jasné, že budu jednou starý a budu potřebovat být s někým. Vzájemně si budeme pomáhat.

Vzpomenete si ještě, kde jste se se ženou poprvé potkali?
Bylo to ve výčepu v mé oblíbené hospodě U Báby. Chodila dolů do sauny se svým známým. Byl to starší pán, který měl rodinu. A jednoho dne odešla, bylo zrovna hezky, a zapomněla si na věšáku bundu. Když se vrátila, už jsme byli ve výčepu jen tři štamgasti, bundu si vzala, a protože měla chvilku, přisedla si k nám. Zapovídali jsme se a tak nějak to vzniklo. To bylo asi dva roky před svatbou. Celkem jsme spolu teď deset let. Kdyby tehdy nebyl přestupný rok, tak jsme se vzali na den, co jsme se seznámili.

Před lety jste řešil problémy s játry. Jak to teď vypadá?
Mám je furt, ale udržuji to v určitých mezích. Nesmím alkohol, tvrdý nepiju vůbec, víno mi nechutná, to je pro mě kyselá voda, takže si jen občas dám pivo. A co se týče stravy, nemám omezení. Ale v době, kdy jsem to zjistil, jsem omezení měl. To byl totální útlum všeho, kdy jsem nepil ani pivo, nic. Nešlo to dohromady. Vydržel jsem to asi čtyři měsíce a teď se udržuji. Hlavně se bojím cukrovky, což zatím vypadá dobře.

Teď všude řádí koronavirus. Z toho strach nemáte?
Jezdíme každý rok k moři do Chorvatska a už se objevil i tam. Musíme si dát pozor. Jezdíme tam o letních prázdninách, většinou na konci června a na začátku července, a to už čtyřicet let, mám tam známé. Kamarád, který bydlel v Braníku o ulici dál než já a s nímž jsem vyrůstal, tam má dva baráky. V jednom bydlí a druhý pronajímá, takže tam vždycky v dubnu zavolám, aby mi rezervoval apartmá, je tam moc krásně. Letos ale nevím, zda tam pojedeme. Uvidíme, i co bude s mámou. Už je jí přece jen devadesát.