Vladimír Kratina: Mám pocit, že jsem toho udělal dost

Herec Vladimír Kratina (73) má za sebou padesát let na scéně, stovky rolí v divadle i televizi a hlas, který znají i fanoušci marvelovek, je totiž českým Nickem Furym. Rozhovory většinou odmítá, ale tentokrát udělal výjimku. SEDMIČCE vyprávěl o svých vnucích, cestování i o tom, co mu stačí ke štěstí.

Nebylo úplně jednoduché vás přemluvit k rozhovoru. Co pro vás znamená mediální pozornost?

Mediální pozornost jsem vždycky vnímal jako součást profese. Člověk je chtě nechtě do jisté míry veřejná figura a k tomu to patří. V oboru působím už padesát let. Za totáče to sice nebylo tak divoké, ale i tehdy toho bylo víc než dost. Za tu dobu se nasbíralo tolik rozhovorů a focení, že v posledních letech spíš zájemce s díky odmítám. Není to nic osobního ani ve zlém, jen mám pocit, že jsem toho opravdu udělal dost. V poslední době se navíc všechno ještě násobí - PR, marketing a další náležitosti, které k dnešnímu západnímu kapitalistickému světu neodmyslitelně patří. Dřív to bylo také, ale zdaleka ne v takové míře.

Prozradíte mi, co aktuálně děláte, na čem pracujete?

Hraji především v Činoherním klubu a kromě toho občas jezdíme i po republice. Dřív jsme uváděli víc představení, dnes hrajeme už jen jedno - pěkný kus s Veronikou Freimanovou. Vypráví o ženatém muži, který si začne románky s jinými ženami. Má tři milenky, pravda postupně vyjde najevo a nakonec ho to úplně semele. Kromě zájezdů hrajeme i v Praze v Disku, což bylo kdysi naše školní divadlo, dnes Divadlo Lucie Bílé. Občas také v bývalém Divadle Jiřího Grossmanna, dnešním Divadle Palace. Mám ve zvyku používat spíš původní historické názvy. V Činoherním klubu jsem dodnes, i když už jen jako stálý host. Kdysi jsem tam byl v angažmá, pak následovala pauza a nakonec jsem se tam vrátil.

Kromě divadla se často objevujete také na televizních obrazovkách. Mohou se diváci těšit na něco nového?

Miloš Kopecký kdysi řekl: "Herec je dáma, která čeká na vyzvání k tanci." A něco na tom je. Teď zrovna nic nového nechystám, ale v posledních letech jsem se objevil téměř ve všech seriálech - od Křehkých vztahů přes Letiště, Ordinaci až po Ulici a Zoo. V Letišti jsem měl za partnerku Zuzanu Bydžovskou, v Ordinaci Zlatou Adamovskou, v Ulici Milenu Steinmasslovou a v Zoo Terezu Brodskou. Vždycky mi připadly role takového "svůdníka ve výslužbě" a musím říct, že to byly všechno skvělé kolegyně. Herci jsou skutečně trochu jako dámy čekající na tanec, záleží, kdo zavolá. Momentálně žádné natáčení v plánu nemám, ale to se může změnit ze dne na den. V životě jsem stál i na druhé straně, třeba když jsem produkoval Mrazíka na ledě a byl hybatelem dění jako producent. V herectví to tak ale není, tam opravdu čekám, až přijde ta správná nabídka.

Jak vzpomínáte na svou producentskou činnost?

Na svou producentskou činnost vzpomínám moc rád, bavilo mě to obrovsky. Po revoluci jsem se do toho pustil jako do podnikání a zjistil, že kreativita se dá uplatnit úplně všude, nejen v umění nebo divadle. Byla to velká akce - 130 lidí k ubytování, 8-9 kamionů techniky. Říkal jsem tomu něco mezi Michaelem Jacksonem a Rolling Stones. Jezdilo se po stadionech, lezli tam horolezci, řešila se statika střech, na které se věšel zvuk a světla. Prostě šílenství, ale fascinující. Trvalo to asi dva až tři roky, kdy jsme jezdili po republice, a zhruba po deseti letech jsme projekt ještě na další dva roky obnovili.

Kromě herectví také dabujete. Jste českým hlasem Samuela L. Jacksona v marvelovských filmech o Avengers, tedy jedné z nejslavnějších filmových sérií posledních let. Jak jste se k dabování postavy Nicka Furyho vlastně dostal?

Daboval jsem vždycky minimálně, vlastně skoro vůbec. Nikdy mě to nebavilo, když mě někam pozvali, byl jsem spíš otrávený a říkal si: Tohle mám namlouvat? Vždyť ten herec hraje úplně blbě. Pak mi ale jednou zavolali, ať přijdu na Smíchov do studia. Řekli mi, že mám namluvit černocha, pět vět a hotovo. Tak jsem to udělal, oni mi dali 800 korun na ruku, akorát na vinárnu. Za čtrnáct dní volali znovu, zase pět vět, zase 800 a zase vinárna. Říkal jsem si: To je dobrý, to by mohlo být každý týden. Nakonec jsem zjistil, že ty nahrávky posílají až do Ameriky, kde je schvalují producenti. A pak přišel telefonát, že už nejde jen o pět minut, ale o pořádnou práci se smlouvou. Od té doby, když je potřeba namluvit Samuela L. Jacksona, Avengers nebo něco podobného, volají mě. Vždycky si dělám srandu z kolegyň, které dabují hodně, a říkám jim: "Vidíte holky, já mám jen svého černocha."

To jste měl štěstí. Jak je to dnes s dabingem, liší se od dřívějška?

Zdá se, že ho chce dělat čím dál méně herců. To historicky neumím posoudit, protože jsem se dabingu nikdy nevěnoval naplno. Jsou herci, kteří ve studiu tráví celé dny, ale já ne. Mě tam pustí, nasadím si sluchátka, koukám na obrazovku, běží tam čísla, je to zvláštní disciplína. Ale nijak se s tím nezdržuji, pak řeknou "dobrý" a je hotovo. Jednou to bylo složitější. Ten můj černoch začal ve filmu zpívat americký popěvek, nějaké blues. A oni to chtěli přezpívat. To už byla výzva. Zpíval jsem mnohokrát a všude, ale tady jsme se trochu zasekli, aby to přesně sedělo na pusu i do melodie.

Když jsme u toho zpěvu, věnujete se mu ještě?

Ne, zpěvu už se nevěnuji. Mám doma kytaru, vytáhl jsem ji ze skříně, ale ještě jsem ji ani nenaladil. Naposledy jsem zpíval asi před třemi lety v Liberci v Divotvorném hrnci, předtím v Ať žijí duchové!, tam jsem měl tři čtyři písničky, a pak dlouho nic. I když pozor, když jsme mluvili o Mrazíkovi, Karel Gott namluvil a nazpíval Ivánka, Iveta Bartošová Nastěnku a já jsem zpíval i mluvil samotného Mrazíka. Byla to taková kombinace - na ledě se hrálo a z pásu šly nahrávky s dialogy a písněmi, které jsme předtím natočili. Kdysi jsem hrál i bigbít, skládal písně, hrál na kytaru a osm let působil v Ypsilonce, kde se muzicírovalo pořád. Dokonce jsem složil hudbu k představení, ale to je dávná historie. Po skládání se mi nestýská, protože to člověk musí pěstovat a udržovat, to už je pryč. Ani doma si moc nezahraji, jednou jsem to zkusil s vnukem, když byl menší, docela ho to bavilo, broukali jsme si, ale pak se mi ztratil zpěvník. Tak teď ta kytara zase jen stojí v koutě.

Zmínil jste vnuka. Jaký jste dědeček?

Jsem úplně klasický dědeček, je to bezvadná poloha, člověk si vnuka na chvíli půjčí a potom ho vrátí. Mám dokonce dva. Jeden je tady, tomu je šest, a pak mám ve Francii vnuka, kterému je třináct. To je trochu na dálku, ale jezdí sem každý rok. Teď přijedou v říjnu, já jsem tam byl na jaře, takže se vídáme. Naštěstí mluví česky, má českou maminku i babičku, která tam emigrovala. Hraje ragby, což je ve Francii strašně populární, a chce být profík. Ten mladší vnuk chodí na fotbal, dobře běhá, pořád někde lítá. Možná jednou zkusí atletiku, zkoušel i tenis.

Máte nějaký rituál?

Poslední dobou si před představením dávám s chutí kafíčko a do něj štamprli metaxy. Já tomu říkám kompletka. Je to takový životabudič. Je to brandy, nasládlá, krásně doladí obyčejné preso s mlékem a jedním cukříkem. Když se do toho přidá ta štamprle, je to takový malý bonbonek, skoro jako dezert. Jednu dobu jsem kouřil doutníky, přivedla mě k tomu jedna věc, která mě zaujala. Dočetl jsem se, že se neoklepávají. To se mi líbilo. Představte si, že sedíte pohodlně v křesle, kouříte, popel si klidně padá na košili a vy si s tím vůbec nelámete hlavu. Dokouříte, típnete a košili vytřepete. To mi přišlo jako projev opravdové pohody a klidu. Samozřejmě s rizikem, že si člověk košili propálí, ale jinak je to docela příjemná věc.