Petr Spálený: Knír jsem oholil jen jednou

Legendární zpěvák Petr Spálený (82) je už desítky let stálicí české hudební scény, ale slávu nikdy nebral jako životní cíl. V rozhovoru pro SEDMIČKU zavzpomínal na své hudební začátky, koncerty pro slovenské publikum i spolupráci s Václavem Neckářem (82), Zdeňkem Rytířem (†69) nebo Josefem Fouskem (87).

V posledních letech vás trápila záda a podstoupil jste i operaci. Jak se dnes cítíte?

To je pravda, záda mám sešroubovaná. Trápila mě hodně a nakonec to skončilo operací, která byla asi nezbytná a určitě mi pomohla, protože předtím jsem skoro nemohl chodit. I dnes mě ale pořád bolí, hlavně při dlouhých cestách autem. Dá se říct, že si na to spíš postupně zvykám, i když na bolest zad se asi úplně zvyknout nedá. Musím být pořád opatrný. Než došlo na operaci, zkoušelo se všechno možné - chodil jsem i na kliniku bolesti, dostával různé náplasti a silné léky, které už jsou v podstatě skoro drogy, ale ani to moc nepomohlo. Nakonec to skončilo čtyřmi šrouby v zádech. Důležité pro mě ale je, že jsem se mohl vrátit na pódium a pokračovat v muzice. 

To se naštěstí povedlo a před pár dny jste se vrátil ze Slovenska, kde jste vystupoval. Jak se vám tam líbilo?

Bylo to velmi příjemné. Asi před deseti dny jsme se vrátili a během cesty odehráli dva koncerty na Slovensku a při té příležitosti také vystoupili i na Moravě. Na Slovensku se už pomalu zabydlujeme, protože za poslední dobu jsme tam měli koncertů opravdu hodně, zvlášť když si uvědomím, že jsem tam předtím skoro čtyřicet let nebyl. Mám radost, že si tam lidé pořád pamatují moje písničky a zpívají je s námi. Dokonce jsem tam po dlouhé době zazpíval i píseň Trápím se, trápím, kterou tam znají skoro jako lidovku. Ty koncerty mi dělají moc dobře. Lidé jsou skvělí a muzika hraje. Dva koncerty jsme odehráli společně s Václavem Neckářem. Už to ale nebylo přímo v rámci projektu Dvě legendy, se kterým jsem na Slovensku začínal před dvěma lety při oslavě svých osmdesátin. Od té doby se to přirozeně rozjelo do běžného koncertování a já se tam vždycky rád vracím.

Když se vrátíme k vašim začátkům - nejdřív jste se vyučil knihařem a na konzervatoř šel váš bratr. Nemrzelo vás tehdy, že jste tam nešel vy?

Ani ne. Upřímně řečeno, tehdy jsem ani neměl pocit, že bych na konzervatoř patřil. Na nic jsem nehrál tak dobře, abych tam mohl jít, a se zpěvem jsem se tam nehodil, zvlášť s basem. Všechno pak ale přišlo hrozně rychle a vlastně úplně přirozeně. Když jsem se vrátil z vojny, byla už připravená bratrova kapela a já do toho kolotoče naskočil téměř okamžitě a bez větších problémů. A jak je vidět, vydrželo to opravdu dlouho. V roce 1969 jsem vydal první singl i první album a od té doby jedu v podstatě nepřetržitě až dodnes. Když to člověk spočítá, je to už opravdu hodně let.

V kapele jste ale nezačínal jako zpěvák, je to tak?

Začátky u kapely pro mě znamenaly hlavně bicí. Hrál jsem už před vojnou a pokračoval i během ní. Mezitím bratr založil kapelu a po návratu jsem k nim nastoupil právě jako bubeník. Jenže tehdejší období rokenrolu bylo hodně o zpívání a najednou bylo potřeba, aby někdo stál u mikrofonu. Nakonec to padlo na mě. Tak jsem od bicích přešel k mikrofonu a už mi to vlastně zůstalo.

Které období nebo hudební styl vám tedy byl během kariéry nejbližší?

Asi úplně to první období. Na začátku to vlastně ani nebylo ještě country, spíš takové písničky s orchestrem. Velký zlom přišel až s deskou Dítě štěstěny, kterou jsme udělali se Zdeňkem Rytířem. Tehdy jsem začal také psát vlastní písničky a právě tahle deska byla nakonec nejúspěšnější. Dá se říct, že mě na přelomu let 1979 a 1980 znovu vrátila do centra dění.

Když se ohlédnete za obdobími, kdy jste byl na úplné špici popularity, jak jste tehdy slávu prožíval? A dokázal jste si od ní udržet odstup?

Upřímně řečeno, moc si ani nepamatuji, jak jsem tehdejší slávu prožíval. Nikdy jsem to nebral dramaticky a dělal jsem hlavně to, co jsem sám chtěl. Hudbu jsem nikdy netvořil jen proto, abych se za každou cenu zalíbil nebo zůstal nahoře v popularitě. V roce 1971 jsem byl druhý ve Zlatém slavíkovi, ale potom to šlo postupně dolů, protože jsme začali víc experimentovat. Vznikly věci jako Zvon šílencův nebo Podoby - náročnější muzika, na které se podílela spousta skvělých muzikantů a bratr se hodně věnoval aranžím. Nedá se zavděčit všem. Když se ale člověk drží své cesty, může získat něco možná cennějšího než popularitu - uznání. A to pro mě vždycky znamenalo víc než chvíle slávy. A že by mi sláva někdy stoupla do hlavy? Myslím, že opravdu ne. To by asi potvrdil každý, kdo mě zná. Nikdy jsem tím netrpěl - ani tehdy, ani dnes.

Co vám bylo bližší - stát na pódiu před lidmi, nebo tvořit nové písničky?

Asi mě vždycky víc bavilo zpívání a samotné koncertování. Ke skládání písniček jsem se dostal až později, hlavně díky Zdeňku Rytířovi, který mě do toho vlastně trochu dotlačil. Dlouho jsem si na to netroufal. Začalo to až kolem roku 1979 při práci na albu Dítě štěstěny. Právě tahle spolupráce se ale nakonec ukázala jako velký zlom. V době, kdy jsem měl pocit, že už skoro nic nedělám, přišel Zdeněk a říkal: "Co tady sedíš? Pojď, uděláme písničky." A tak jsme chodili s kytarami k nám na půdu, hráli jsme, vymýšleli nové věci, on psal texty a celé to fungovalo úplně přirozeně. Bylo to krásné období a ta spolupráce byla opravdu výborná. 

Velmi zajímavá byla také vaše spolupráce s Josefem Fouskem. Jak na něj vzpomínáte?

S Pepíkem jsme se potkali v Semaforu, ve skupině Miloslava Šimka a Jiřího Krampola, měl jsem za úkol psát písničky a texty k nim dělal Josef Fousek. Tam naše spolupráce začala. Vznikaly tehdy písničky i scénky do představení a bylo to velmi úspěšné období. Když jsem pak ze Semaforu odešel, naše pracovní spolupráce postupně skončila. Pepík už byl v té době silná osobnost a dokázal sám s kytarou ovládnout celý sál. To byl opravdu fenomén. Dodnes jsme ale v kontaktu, rádi si zavoláme a vzpomínáme. Jen už spolu nepracujeme.

K vaší image neodmyslitelně patří knír. Bylo někdy období, kdy jste ho neměl?

Knír jsem opravdu neměl jen úplně na začátku. Když jsme v roce 1969 nastoupili s kapelou do Apolla, teprve jsem si ho začal nechávat růst. Existují ještě staré fotky, třeba na první desce Plakalo bejby z roku 1971, kde jsem bez něj. Od té doby jsem ho ale nosil prakticky pořád. Jen jednou jsem ho oholil - když byla naše Bára malá. Rozplakala se a říkala: "Já chci tatínka." V tu chvíli jsem si řekl, že to radši už zkoušet nebudu.