Otakar Brousek mladší: Pamatuji si, jak se zpomalil čas

Herec Otakar Brousek mladší (68) je nepřehlédnutelnou osobností české herecké scény, ale jeho život zdaleka není jen o divadle. V rozhovoru pro SEDMIČKU prozradil, že si už od mládí razil vlastní cestu. Vedle herectví ho pohltil i motorsport. První auto si koupil už v osmnácti letech z peněz, které si vydělal hraním, později dělal navigátora Daliboru Gondíkovi (56) v rallye. Dnes už ale přiznává, že skloubit tak náročný koníček s divadlem není jednoduché.

Sešli jsme se ve všední den dopoledne v centru Prahy. Jakou jste měl cestu?

Od 18 let jezdím všude autem, ani dnes jsem neudělal výjimku. Už na konzervatoři jsem si vydělal nějaké peníze za filmy a měl je uložené u táty. Našel jsem si spartaka, který stál asi devět tisíc korun, na tu dobu to nebylo málo. Peníze jsem měl schované u táty v šuplíku, dal mi je a já si koupil své první auto.

Pamatujete si nějakou nehodu nebo situaci, kdy šlo opravdu do tuhého?

Měl jsem v životě dvě nehody. Jednou z nich byl dokonce čelní náraz. Jeli jsme se ženou a synem na dovolenou do jižních Čech, vzali jsme to po takových vedlejších silnicích. Najednou vyjel kluk se škodovkou, dostal smyk a narazil do nás. Pamatuji si, jak se zpomalil čas, bylo to jako ve filmu. Říkal jsem si: "Teď mi vletí sklo do obličeje." Zavřel jsem oči, pak je otevřel a viděl, jak to sklo letí jako vlna nade mnou. Naštěstí jsme se ale nezranili. Jel s námi i náš pes, ten byl hodně vystresovaný. Ondra spal na zadním sedadle a při nehodě spadl mezi sedačky, což ho probudilo a říkal: "Blbý auto, blbý auto." Byl jsem na toho druhého řidiče dost naštvaný, ale když jsem k němu přišel, byl opřený hlavou o volant. Nejdřív jsem myslel, že je zraněný, ale pak jsem slyšel, jak říká: "Táta mě zabije, to auto není pojištěné!" A tím to ze mě spadlo.

Vy jste se ale motorsportu věnoval více, dělal jste i navigátora Daliboru Gondíkovi. Pokračujete v tom ještě dnes?

Když dneska chcete něco dělat dobře, musíte se tomu věnovat naplno. A když máte divadlo, nejde to. Motokáry jsme jezdili asi dva roky a pak nás někdo usmlouval do rallye. Odjeli jsme ale jen jednu sezonu, vyzkoušeli si to a tím to skončilo. Lidé si myslí, že je to klasický trénink, ale ono to tak není. My jsme jezdili rallye sprint, což je jednodenní soutěž. Jeden den se trať projíždí a druhý den se závodí. Dlouhé rallye se jedou dva dny.

Jak tedy vypadá vaše příprava na rallye? Projíždíte si trať předem a zapisujete si její průběh?

Ano, ale normálním autem, ne závodním. Trénink vlastně spočívá v něčem jiném. Řidič byl Dalibor, já navigátor, tedy ten, kdo čte noty. Jenže ty noty vám nikdo nedá. Projedete si trať a řidič navigátorovi diktuje, jak ji vidí. Každý má svůj systém. Říká třeba: levá pět, pravá čtyři, dlouhá, pravá pět utahuje a všechno se zapisuje. Ta číselná škála bývá od jedničky do desítky, ale každý řidič to má jinak. Pro někoho je tohle čtyřka, pro jiného trojka. Je to hodně o vnímání. Řidič si to musí nadiktovat podle sebe. Pak přijde druhý průjezd, zase normálním autem, kdy si ověřujeme, jestli ten rozpis funguje. Až pak se sedne do závodního auta a jede se, co to dá. A děj se vůle boží. Ty rozpisy jsou velmi důležité. Dalibor jednou řekl, že mozek pochybuje. Trať sice znáte, víte, že za jednou zatáčkou bude druhá, ale když jedete opravdu rychle, v autě, které můžete rozbít, mozek těsně před zatáčkou zapochybuje: je to opravdu tahle? A v tu chvíli potřebujete ujištění. Proto se dělají rozpisy. Možná jsou řidiči, kteří nepochybují, ale my herci pochybujeme. Když vylezeme na jeviště, člověk si také položí otázky: Dělám to dobře? Je cesta, kterou jsem se vydal, správná? To je normální, a pokud nejste namyšlenec, o sobě prostě pochybujete.

Přirovnání k herectví je zajímavé, je to opravdu tak podobné?

Je, člověk také pochybuje o svých rozhodnutích. Je to správně? Je to takhle? A to platí na rallye stejně jako na jevišti.

Projevují se tyhle pochybnosti i na tom, že každé představení působí trochu jinak, nebo pokaždé stejné?

Pro diváka může vypadat podobně, ale energie večera je pokaždé jiná. Kdyby stejné představení někdo viděl pětkrát nebo šestkrát, vždy bude trochu odlišné. Máme režiséra a dramaturga a šest neděl zkoušíme, aby si všechno sedlo a herci věděli, jak ten titul uchopit, najít společnou řeč a jak se na hru dívat. Ale nálada, ta se mění.

V čem se tedy jednotlivé večery liší, když říkáte, že energie na jevišti i v hledišti může být pokaždé jiná?

Herec může přijít unavený, ale stejně tak může přijít unavený i divák. A když jsou unavení oba, je to v pytli. Diváci si často myslí, že se chodí do divadla jen dívat na herce. Jenže to není pravda. Divák vytváří divadlo současně s námi svojí reakcí. Pokud je to třeba komedie, jsou v ní místa, kde by se měl zasmát. A aby to klaplo, je strašně důležité. Tím, že se baví, nám pomáhá. Najednou víme, že jdeme správným směrem, že se vtip povedl, funguje to a je to ono.

Takže když je představení dobře nazkoušené, dokáže herce podržet i ve chvíli, kdy není úplně ve formě?

Do určité míry ano, proto to máme nazkoušené. Samozřejmě když je člověk unavený, může být pomalejší, to ano. Ale pokud je hra dobře připravená, struktura herci vlastně nedovolí vypadnout z role. Je to jako když naskočíte na horskou dráhu a ona vás pak sama veze. Člověk nakonec nemusí vynakládat tolik síly, aby byl přesvědčivý, protože je to tak dobře připravené, že to samo funguje. To je úžasné. Je to fakt zázrak.