Oldřich Vlach: Z přijímací zkoušky mě vyrazili se slovy: "Mládenče, příště"

Herec Oldřich Vlach (85) měl k herectví blízko už jako dítě. Na vysněnou DAMU se ale dostal až napodruhé díky své drzosti, když cvrnknul nedopalkem do čela Miloše Nedbala (†76). Jak vzpomíná na své profesní začátky i na kolegy, s nimiž spolupracoval?

Váš tatínek dělal lakýrníka ve Škodovce, vstával o půl čtvrté a dřel, aby vás uživil. Byl a je to pro vás životní vzor z hlediska poctivosti a zodpovědnosti?

To je hezké, kde jste to vyšťourali? Ano, vážil jsem si ho, jak dřel a měl rád práci. Vzpomínal jsem na něj, třeba když jsem přijel brzo ráno na natáčení a kolegové tam skuhrali na tohle nebo tamhleto. Mně to ale nevadilo. Táta pro mě byl morální opora a je dodneška, i když  jsem starý páprda. I přesto, jak dřel, dožil se 97 let.

A co maminka?

Maminka byla účetní v jedné menší elektrárně. Ochotničila a otec zpíval v nějakém sboru ve Škodovce. A já se už jako dítě rád předváděl. Měl jste šanci v pozdějších letech rodiče pozvat do divadla a říct jim třeba "za všechno, co jste pro mě udělali, hraji tohle představení jen pro vás"? Hrát jenom pro ně jsem nemohl (smích), ale samozřejmě mě viděli na jevišti ještě v Divadle Na zábradlí v roli Hamleta. Pochválili mě, ale maminka byla nesmírně zklamaná. Při představení, jež režíroval Evald Schorm, jsme měli bíle nalíčené obličeje. Moje vlasy - to jsem je tehdy ještě měl - v záři reflektorů vypadaly zrzavě. A maminka byla zděšená, že takhle zrzavý ve skutečnosti nejsem. Musel jsem jí tedy vysvětlit, že je to kouzlo jeviště. Každopádně oba byli potěšení, že jsem se v Praze uchytil, protože mi nikdo na školu nepomáhal.

Bylo těžké se na ni dostat?

V roce 1958 jsem dělal přijímačky na DAMU, ale neúspěšně. Pamatuji si, že tehdy byl předsedou komise Vítězslav Vejražka, výborný herec z Národního divadla, a já přijel z Holýšova jako ten klasický hloupý Honza, doslova s rancem buchet na rameni. Byl jsem naivní, se zkušenostmi jen z ochotnického divadla. Měl jsem naučeného Radúze upoutaného na skále. Když jsem skončil a podíval se na členy komise, všichni byli ohnutí pod stolem a zavazovali si tkaničky. Viděl jsem, jak se smějí. Vyrazili mě se slovy: "Tak, mládenče, příště."

Co jste dělal dál?

Pořád jsem toužil být hercem. Po maturitě jsem absolvoval stavební nástavbu a před vojnou pracoval u Vojenských staveb. Nevěděl jsem však, která bije, nějaká armatura mi nic neříkala. Průmyslovka bylo něco příšerného, ale měl jsem tam výtečného kantora, na něhož nemohu zapomenout. Byl to inženýr Hrubý a ten mě s pochopením kryl, protože věděl, že se jako stavař stejně živit nebudu. Pouštěl mě statovat do plzeňského divadla, takže díky tomuto úžasnému chlapovi jsem školu prolezl, aniž jsem o stavebnictví něco věděl. Pak jsem šel na dva roky na vojnu. První rok jsem "kroutil" v Hranicích na Moravě, ve škole důstojníků v záloze, a druhý rok v Klatovech u dělostřelců. Následovala další zkouška na DAMU. Hrál jsem ožralého feldkuráta Katze ze Švejka. Byl jsem drzý a cvrnkl vajgla do komise. Nedopalek trefil čelo slavného Miloše Nedbala, jenž utrousil: "Toho vezmu." A pak mě miloval celé čtyři roky.

Na jakou scénu jste pak nastoupil?

Musím poděkovat pana profesoru Nedbalovi, že mi pomohl do Divadla Na zábradlí, protože už v době mého třetího ročníku na DAMU zkoušel režisér Jan Grossman Krále Ubu a po panu Nedbalovi chtěl, aby mu dohodil tři šikovné kluky. Ten mu poslal mě, Jirku Klema a Jirku Paďoura, který později skončil jako budějovický biskup. Tím jsem zasekl drápek a po skončení DAMU mi Grossman dal rovnou angažmá. Pod jeho vedením jsem zažil nejslavnější éru divadla, ve které jsme za bolševika projeli kus Evropy - hráli jsme v Německu, Belgii, Anglii a v Paříži na Divadle národů. Bylo to úžasné. Měli jsme skvěle nastartováno, měli jsme jet do Ameriky, ale do toho přišli Rusové a všechno se rozsypalo. Divadlo Na zábradlí bylo vlastně sídlem kontrarevoluce, byl tam Vašek Havel, v pokladně seděla Andulka Kreiská - sestřenice Bruna Kreiského, což byl ministerský předseda v Rakousku, a scházely se tam různé osobnosti, třeba Zdeněk Urbánek. Byli jsme pod bedlivým okem fízlů a po srpnu 1968 na zavření. Pomohl nezištně slavný mim Ladislav Fialka, jehož bolševik potřeboval kvůli valutám, které přinášel eráru. Byl národní umělec a komunista, a když říkal, že činohru potřebuje, protože jen pantomimou to neutáhne, dali na děj. Pak se tam střídalo vedení, a když režisér Jaroslav Chundela z Ústí nad Labem s sebou přivedl Bartošku, Zedníčka a Heřmánka, udělal z toho špičkový soubor. Přivedl také nezištně Evalda Schorma, i když věděl, že je daleko větší režisér než on sám. A opět zapřišla nádherná doba, kdy při předprodeji lístků lidé stáli fronty až na Anenské náměstí. Pak Evald umřel, přišla sametová revoluce, vrátil se Grossman a už to nebylo ono. A když jsem dostal v roce 1991 nabídku na Vinohrady, přijal jsem ji.

Váš první seriál byl Záhada hlavolamu. Koho jste tam vlastně hrál?

Už si to vůbec nepamatuji, vím jen, že to režíroval Hynek Bočan. Zřejmě jsem hrál jednoho z davu těch kluků. Vidíte, já myslel, že můj první seriál přišel daleko později, tenhle mi úplně vypadl z hlavy.

Ve filmu jste debutoval v roce 1963 a hned v druhém snímku s názvem Délka polibku devadesát jste dostal hlavní roli, které se vám pak už vyhýbaly. Jak se stane, že herce hlavní role dlouho míjejí půl století? Je to věc tolik potřebného štěstí?

Ten film se příliš nepovedl a můj výkon také nebyl strhující. Takže si pak režiséři říkali: "Ten není moc dobrý, toho nebrat." Na nějakou dobu jsem z toho tedy vypadl. Až později jsem začal točit víc. Mimochodem, scénář toho filmu byl skvělý, ale zase do toho komunisté kecali, muselo se stříhat, určité věci vynechat a kvalita filmu příšerným způsobem utrpěla. Ale abych se jen nevymlouval na komunisty: asi jsem se nepovedl.

Postupem času filmových rolí přibývalo, občas jich bylo i osm ročně. Myslíte, že se jen rozšířil počet osob, které jste mohl hrát, a byl tak univerzálnější, a proto obsazovanější, nebo si lidé milovali typ, který jste hrál ve filmech jako Na samotě u lesa, a stal se tak oblíbeným představitelem vedlejších rolí?

Samozřejmě když se v nějakém filmu chytnete a režiséři si vás zařadí do šuplíku, už v tom jedete. Říkají si: "Potřebujeme nablblého, tak to bychom mu mohli dát. Ožralého, to on umí."

Vašemu účinkování ve filmu a divadle vystavily stopku zdravotní potíže. Co nyní zaměstnává váš volný čas? Pokoušíte jinou múzu?

Vůbec ne. Mám pejska z útulku, Marušku, úžasná čubinka. Ale víc nedělám Chodí ke mně rehabilitační terapeutka, takže už se nikam necpu. Ještě jsem dokončil seriál Hvězdy nad hlavou, což byla úžasná práce. Všichni se ke mně chovali fantasticky, to jsou ty výhody stáří. Říkali mi Mistře a pořád nabízeli, abych si sedl. Díky jejich laskavosti a velkorysosti jsem to natočil, ale jinak už nabídky odmítám.

"Čas se posunul a život mi uštědřil strašnou ránu přímo na komoru: odešla mi moje milovaná žena Jana. Já se cítím jako starý opuštěný pes, kterému umřela panička. Všichni se k němu chovají laskavě, občas mu dá někdo nažrat, občas ho někdo pohladí, ale on sedí u urny a vyje žalem."
Oldřich Vlach, 14. května 2026