Miroslav Donutil vzpomínal na krušné chvilky v divadle

Čerstvý pětasedmdesátník Miroslav Donutil se opět objevil na prknech Národního divadla, odkud v roce 2013 odešel. Ve zlaté kapličce před vyprodaným hledištěm oslavil své jubileum, ale pachuť hořkosti z někdejšího angažmá i kolegů, kteří ho nepřijali, mu na patře zůstává i po více než třech dekádách.

Miroslav Donutil se s Národním divadlem definitivně rozloučil až v roce 2016, kdy odehrál derniéru rekordně reprízovaného činoherního představení Sluha dvou pánů. U příležitosti narozeninového pořadu Tobogan se však do Národního divadla vrátil znovu. "Dojímá mě vaše přítomnost, dojímá mě moje přítomnost v Národním divadle po deseti letech. To mě opravdu ani nenapadlo, že se po deseti letech vrátím do zaplněného Národního divadla a že tu budu sedět na těch prknech, kde jsem dost často neposeděl, spíš pobíhal, a že budu vidět do vašich tváří, které jsou rozzářené a těší se stejně jako já na dnešní večer, což mě tedy těší dvojnásob," řekl Donutil hned v úvodu pořadu.

Byl to promyšlený krok

Národem milovaný herec odešel z divadla před třinácti lety kvůli odvolání tehdejšího ředitele Jana Buriana. "Odešel jsem proto, že jsem o odchodu z Národního divadla už delší dobu intenzivně uvažoval kvůli tomu, co se v poslední době kolem výběru ředitele Národního divadla děje. Když už konečně přišel odborník, přijde ministr nějaké nepotvrzené vlády a tohoto odborníka vyhodí, aniž by si zjistil okolnosti jeho výběru," řekl tehdy pro Deník.cz. Ačkoli Donutil divadlo miluje a celý svůj život mu zasvětil, nejspíš ale v Národním divadle nebyl spokojený ani s výší svého honoráře. Na toto téma poukázal, když vyprávěl o tom, že herci činohry po svých náročných výkonech na jevišti neměli na rozdíl od baletních tanečníků nárok na masáž. "Takže mně masáž nedali, já jsem dostal masáž vždycky při výplatě," poznamenal herec.

Až to bude ostudné, na jeviště už nevstoupí

Jedním z hostů narozeninového programu byla herečka Jitka Čvančarová, která by Donutilovi přála návrat do zlaté kapličky. "Já bych ti přála, abys tady stál ještě v tomhle divadle, protože pak bude takhle naplněno až nahoru, abys tady odehrál ještě svoji obrovskou životní roli, která je před tebou," řekla herečka. Donutil jí ale oponoval: "Já ti, Jitko, mockrát děkuji, ale vidím to jako nereálné. To, že jsem tady dneska, považuji za definitivní. A mám pocit, že ze strany Národního divadla asi těžko zazní ta nabídka." - "Co ty víš?" - "Třeba se mýlím, je to možné, ale já si myslím, že dost krásné příležitosti teď mám v Divadle ABC, kde se Zuzkou (Kronerovou, pozn. red.) hrajeme Smrt obchodního cestujícího, hraju tam Čapkovu Bílou nemoc. A myslím si, že člověk by měl vědět, kdy asi skončit, protože já jsem si sám pro sebe dal slib, až jednou nebudu vědět, jak dál, myslím textově, myšlenkově, až se nebudu moct pohybovat, až to bude prostě ostudné, už na to jeviště nevstoupím," prozradil Donutil. 

Dramatický odchod z Brna

Jeho kariéra během působení v Národním divadle sice nabrala neuvěřitelné obrátky, ale nezačalo to ideálně. Když odcházel z brněnského Divadla Husa na provázku do zlaté kapličky, Bolek Polívka mu řekl: "Tady budeš chybět a tam přebývat." Sám Donutil věděl, že to bude velké riziko. Navíc mu v té době bylo téměř čtyřicet let. "Bylo to na jednu stranu srdceryvné, na druhou stranu bouřlivé loučení s Peterem Scherhauferem, který na mě střídavě křičel, že mě nikam nepustí, střídavě mi nabízel, že budu hrát další hlavní role, střídavě mě honil po zkušebně a říkal, že jsem zrádce, pak mě objímal a plakal. Bylo to opravdu velmi dramatické," prozradil Donutil v Blízkých setkáních. "Ale tahle nabídka byla relevantní a byla, řekl bych, dost hodnotná," doplnil herec, který bral účinkování v Národním divadle jako velký závazek.

Kolegové mu nebyli nakloněni

První roli dostal Donutil v inscenaci Strýček Váňa. "Tehdy se jeden starší kolega v Národním divadle, renomovaný herec, přišel zeptat, zda je to role pro něj. A režisér řekl, že ne, že je to pro Donutila. A on řekl: 'Kdo to je?' A on říkal: 'To je herec z Provázku.' - 'Co to je?' Přitom tento herec, kterého schválně nejmenuji, se chodil na nás jako Provázek dívat. A kdykoli jsme v Praze hostovali, chodil nám gratulovat, a dokonce říkal: 'Kde jste se vzal, člověče?' A tento herec se pak ptal, kdo to je a co to je. Čili nebylo to všechno úplně upřímné. A taky samozřejmě ne všichni byli příznivě nakloněni tomu, že takoví lidé jako já, Salzmannová, Kodet a Mrkvička, že tam jdeme. Protože tomu říkali, že sklepní divadlo ovládlo Národní divadlo," vzpomínal Donutil na perné začátky, které ani po více než třiceti letech nevymazal z paměti.

Munzar a Hlaváčová mu nemohli přijít na jméno

Nejvíce to však drhlo mezi ním a Luďkem Munzarem s Janou Hlaváčovou. "Je to svým způsobem i do jisté míry bolestná vzpomínka," přiznal Donutil. "Ti se s tím nemohli vyrovnat. A dokonce já jsem třeba za Janou Hlaváčovou šel a poblahopřál jsem jí k tomu, jak se mi líbila hra Lev v zimě. A ona si myslela, že si z ní dělám legraci. Říkala: 'Chcete si mě dobírat, nebo co?' Mezi námi vzniklo takové jakési vakuum, kdy ona ani on to nedovedli pochopit," posteskl si Donutil nad dlouholetým svárem mezi kolegy. Munzar s Hlaváčovou svatostánek kultury opustili. "Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začínali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo, jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, posmívá se svým předkům," vysvětlil Munzar serveru Novinky.cz důvod, proč musel Národní divadlo opustit.

Přehodnotil názor

Nakonec však došlo k usmíření alespoň mezi Munzarem a Donutilem." Jednou jsem seděl v kavárně u mé ženy a tam přišel najednou pan Munzar, šel okolo, uviděl mě, vešel dovnitř, sedl si za mnou a říká: 'Já si myslím, že bychom to měli urovnat. Co myslíte?' A říkám: 'Pane Munzare, já budu šťastný,'" svěřil se Donutil s tím, že Munzar tehdy přehodnotil svůj názor a vyříkali si to. Přesto ani po tolika letech Miroslav Donutil nezapomněl na to, jak musel polykat od starých bardů jednu hořkou pilulku za druhou. A jsou to pro něj zřejmě natolik silné vzpomínky, že o nich mluvil i v rámci rozhlasového dokumentu k jeho 75. narozeninám.