Marian Jelínek: Často nás brzdí vnitřní kritik, který zpochybňuje vše, co děláme

Snažíte se být dokonalá ve všem, výborná máma, milující manželka a úspěšná profesionálka, jenže místo toho jste čím dál unavenější a připadáte si čím dál neschopnější? O tom, jak najít klid v chaosu každodenního života a přestat žít pod tlakem nereálných očekávání, jsme si povídali s Marianem Jelínkem (62), uznávaným koučem a odborníkem na osobní rozvoj. V rozhovoru pro SEDMIČKU promluvil o tlaku, který je vyvíjen zejména na ženy, a nabídl také praktické rady, jak se vymanit z pasti nekonečných očekávání.

Mnoho žen čelí každodennímu tlaku, jak skloubit kariéru, rodinu a péči o sebe. Co je prvním krokem, jak najít potřebnou rovnováhu?

Během života prožíváme spoustu rolí. Jedna z nich je pracovní, druhá je role matky, třetí rolí je, že jsem partnerka nebo manželka, a čtvrtou, že jsem například členkou nějakého sportovního oddílu. V každé etapě života bychom si měli stanovit prioritu. To znamená, že když žena otěhotní, logicky musí jít trošičku do pozadí třeba práce a koníčky. A za čas zase může přijít priorita pracovní role a tak dále. V současnosti chceme všechno najednou, což nelze. Čas máme jen jeden. A pak dochází k tomu zmiňovanému tlaku a je těžké poznat, kdy už jsme trošku přetáhli svoji hranici zdravého výkonu a kdy je potřeba zpomalit.

Jsou nějaké varovné příznaky, kdy bychom měli zpozornět a říct si, že už je toho na nás asi trošku moc?

Těch je mnoho. V první řadě je to nespavost. Když se člověk budí a v noci chodí po bytě nebo nemůže usnout - a to se opakuje pravidelně -, něco ho asi hrozně tíží. Druhá věc je, že chodím do práce a nemám z toho radost. V neděli už jen myslím na to, že jdu zítra do práce, do kolektivu, který mě nebaví a kde budu muset hrát, jak jsem usměvavá a úspěšná - tehdy mizí naše autentičnost a převládá předstírání a faleš. Pak to člověk pozná, když má trošku sebereflexi, že je třeba podrážděnější a nervóznější. Může se stát, že najednou má kolem sebe méně lidí, kteří se s ním chtějí setkávat, protože vysílá něco ne úplně příjemného.

No jo, ale jak si toho všimnout?

Někomu to dojde, někomu ne. Proto si myslím, že je důležité, jakožto jeden z výchovných aspektů u mladých lidí, vytvářet v nich prvky sebepoznání. Aby znali sami sebe, naučili se vnímat vnitřní kontrolku "stop". Podobně jako sportovec musí rozlišit, kdy ho sval fakt bolí a už radši netrénuje a kdy jenom podléhá takovým těm nechtěným pocitům lenosti. A tohle umět není snadné. Já jako kouč se snažím toto vyvolávat i u manažerů, aby měli určitý prvek sebepoznání. Protože když to přepálíte, může vás to i v tréninku zničit, přetrénujete se a v managementu nebo v jakékoli roli vás to může spálit, vyhoříte anebo ztratíte absolutně energii.

Dá se říct, že ženský a mužský výkon jsou v tomto ohledu jiné?

Archetypálně jsme jiní a měřitelnost toho výkonu je trošičku odlišná. Ale liší se to profese od profese. Jsou profese, kde si myslím, že je to s prominutím jedno, jestli jste muž nebo žena. A to můžou být manažerské profese, pedagogika a podobně. Ale tam, kde se jedná o silové prvky, fyzické nároky, je muž trošičku ve výhodě. Naopak jsou role, kde je dominantnější žena. Ženy jsou také přirozeně emocionálnější. Někdy to může být překážka, ale emoce se dají využít jako zdroj síly.

Jak emoce využít v tom pozitivním slova smyslu?

Emoce jsou úžasná záležitost. V tom to mají ženy výhodu, i přestože to může někdo vnímat jako nevýhodu, že jsou citlivější. Jenže člověk není logická bytost, která má emoce, ale emocionální bytost, jež občas myslí. To znamená, že když někdo umí s emocemi pracovat, je to úžasné. Ženy, které mají vysokou emoční inteligenci, mají na určitých pozicích zelenou vůči mužům. Ale pozor, nechci, aby mě někdo hejtoval za to, že rozlišuji muže a ženy. Mluvím o obecných principech. Jsou samozřejmě i ženy, které jsou velmi racionální a silné. Bavíme se však o tom, že muž je třeba obecně méně empatický. Když žena umí s emocemi pracovat, je to úžasná energie, která jí, pokud ji dokáže využít, dává náskok před muži. Je důležité mít rovnováhu mezi výkonem a životní spokojeností.

Můžete dát nějakou obecnou radu, Můžete dát nějakou obecnou radu, jak té rovnováhy dosáhnout?

Milovat to, co dělám. Třeba sportovci trénují tři sta šedesát dnů v roce, baví je to, ale trénují, i když se jim zrovna nechce. Nejvíce nás vysiluje sebepřemáhání - "mě to nebaví a musím to dělat". Proto svým klientům říkám: "Pojďme na to jinak, pojďme vytvářet podmínky, aby tě to bavilo." To znamená, že láska k tomu, co dělám, je tou energií. Když mě něco baví, neřeším, že to dělám deset hodin denně, v sobotu i v neděli. Když to milujete, všimněte si, že si vlastně paradoxně pro tu energii trošku jdete. To znamená, že když to dva dny neděláte, chybí vám to. Ale abychom se vrátili k vaší otázce, jsem přesvědčený, že při hledání rovnováhy je nezbytné pracovat s emocemi.

A jsme zase u těch emocí...

Ano, protože když se naučím s nimi pracovat, vidím v tom lék na to, abych nebyl sice úspěšný, ale se dvěma bypassy a na antidepresivech. Být úspěšný, ale zároveň mít v rovnováze svůj subjektivní svět, to si myslím, že umožňuje to, že člověk dělá v životě něco, co ho opravdu baví. Protože emoční vazba k činnosti je něco, co je velmi důležité. Vytvářet si tak emocionální odolnost. Čas to nás totiž brzdí vnitřní kritik, který zpochybňuje vše, co děláme.

Jak svého vnitřního kritika umlčet?

Samozřejmě je na to obor, který se nazývá selfkoučink. To znamená umět pracovat sám se sebou formou určité ho vnitřního dialogu s tím vnitřním kritikem. Ale pozor, on to nemusí být pouze vnitřní kritik, on to může být také vnitřní pochlebovač. To znamená, že ani příliš pozitivní myšlenky nejsou správné. V tomto mám možná trošku jiný názor než ostatní, když slyším či čtu: "Myslete jen pozitivně." Nemyslím si, že je to takto správně, protože když přemýšlím pouze o pozitivních věcech, hraji si s určitým očekáváním, že přijde to či ono, a pak nejsem připravený na realitu. Já jsem zastánce různých variant. Neočekávám nic, ani pozitivně, ani negativně, a dělám v přítomnosti maximum pro to, aby to bylo pozitivní, ale neočekávám.