Lucie Benešová: Jsem umanutější člověk, který si jde za svým

Vždy usměvavá a plná energie, taková je herečka Lucie Benešová (51). Diváci ji mohou znát nejen z oblíbených televizních seriálů, ale i ze sociálních sítí, kde sdílí převážně vlastní zkušenosti s budováním domu i zahrady. Její největší splněný sen je chalupa v Jizerských horách a rodina. I když nikdy netoužila mít kupu dětí, nakonec má čtyři a dvě vnoučata k tomu.

Jak jste se sžila s oslovením babička?

Je zvláštní, že si člověk říká: Konečně přichází čas, kdy si začnu užívat, protože už jsou děti velké. A najednou šup - jsou tu vnoučata. Kde je ten čas mezi? Na oslovení babička jsem si zvykala, ne že ne, ale je to pro mě dar, že jsem se toho mohla dožít v tak dobré kondici. Občas hlídáme, takže u nás je pořád hromada práce a legrace.

Jste jedináček. Toužila jste vždy po velké rodině?

Nikdy jsem nad tím neuvažovala ani o tom nesnila. Všechno se to tak událo samo, přirozeně. Ani spolužáci na konzervatoři by do mě nikdy neřekli, že se ze mě stane máma čtyř dětí. Nejmladší je čtrnáctiletá Lara, pak je osmnáctiletý Štěpán. Osvojená Sára má jednu naši nádhernou vnučku a nejstarší Lucián už má také vlastní rodinu. Je to ale krásné a jsem vděčná za tak úžasné děti.

Nemrzí vás, že vaše děti nejdou ve vašich šlépějích?

Určitě mě nemrzí, že jdou jinou cestou. Naopak. Já si myslím, že naše povolání, ať je to herectví, nebo zpěv, je strašně tenký led a opravdu se tím uživí jen málokdo. A tak dceři říkám: "Udělej si nejdřív něco, co budeš umět. A pak se můžeme bavit o herectví, které může být tvůj koníček." Ona vidí nás s Tomášem, že pracujeme, ale už nevidí jiné mé kolegy a spolužáky, kteří pracují v úplně jiném oboru. Neměli to štěstí, ale neznamená to, že nejsou dobří herci. Je nás totiž strašně moc v malém českém rybníčku. Takže já jsem zrovna ta, která spíš říká ne. Ať má nejdřív práci, kterou se uživí. Protože čekat na telefonu, až vám někdo zavolá, to není úplně fajn život.

K herectví jste si přidala dnes už regulérní řemeslo, kterému se říká influencing. Nevím, jestli to slovo máte ráda, ale jste velmi úspěšná senior influencerka.

Naopak. Mně to oslovení přijde moc hezké. Jsem boomer influencerka. Přitom to vzniklo úplně omylem. Před pěti lety mě oslovil jeden velký e-shop, který prodával všechno pro dům, zahradu, domácnost, a nabídl mi, abych se stala jejich tváří. Ale s tím, že si musím založit Instagram. Řekla jsem, že ne, vůbec jsem neuměla tyhle technologie ovládat. Takže mi ho založili a čtvrt roku mi vytvářeli obsah. Jenže mně to přišlo neosobní, tak jsem jednou řekla, že to zkusím sama. A zjistila jsem, že to funguje lépe. Začala jsem přidávat i různé vtípky a kravinky. Nejednou se objevily i další spolupráce a já do toho spadla neplánovaně, ale nakonec v tom s velkým nadšením pokračuji.

Není ale těch lidí, kteří nabízejí produkty ve spolupráci, až moc?

Je. A stále přibývají. Ale podle mého osobního názoru to stejně za chviličku skončí. Není možné, aby se někdo díval deset nebo patnáct let na influencery, co si oblíkají, co jedí, co dělají. Určitě vzniknou jiné formáty.

Zmínila jste, že nabídky odmítáte. To asi není u influencerů příliš běžné.

Není, protože pro velkou část z nich je to skutečně jediný přísun financí. To může být i špatně, ale nechci to hodnotit. Ať to každý dělá podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Já vím, co mi nesedí, proto říkám ne i na zajímavé nabídky. Opakovaně odmítám jednu spolupráci za velké peníze. Nechci nikomu podsouvat něco, s čím se neztotožňuji, přestože to může být zajímavá a kvalitní spolupráce. A takovýchto nabídek mám hodně, ale slušně je odmítám. Moji sledující mě už znají, takže spíš očekávají tipy, rady, zkušenosti kolem zařizování domu, stavebnictví nebo běžného životního stylu, který je okolo nás.

Nejvíc vás asi baví budování a vaření, mám pravdu?

Ano, jsem ráda, když mi zavolá někdo z tohoto odvětví. Tam se s chutí zapojím. Baví mě aktivní vyrábění, nejen stavba domu, ale třeba i výroba dekorací. Lidi zajímá rovněž vaření. Ale kdyby nebylo na chleba, nebudu si tolik vybírat. Zatím ale tu možnost mám, to jsem ráda.

U stavby roubenky jste přidala ruku k dílu, nebo jen točila a sdílela?

Na stavební práce jsem si netroufla, ale všechno jsem barvila, olejovala. Dělala jsem dveře, všechny je patinovala. Koupila jsem hodně staré dveře se skly, která byla rozbitá, a hned jsem měla vizi, jak je opravím. Nechala jsem si tam dát barevná skla a krásné zrenovované dveře byly na světě. Dnes je máme v roubence Beneška v klubovně.

Roubenka Beneška stojí v Jizerských horách. Jaké to bylo, vybudovat ji do dnešní podoby?

Cesta k tomuto velkému snu nebyla vůbec jednoduchá. Představovala jsem si průběh úplně jinak a upřímně, je to zázrak, že tu dnes stojí v takové podobě. Stihla jsem to vše i do svých padesátin, které jsem zde oslavila s rodinou a svými kamarádkami.

Když máte sen, jdete si za ním, nebo si necháte poradit?

Jsem spíš umanutější člověk, který si jde za svým a s nikým to moc neprobírá. Držím se výroku: Žij svůj sen. A já ho opravdu žiji.