Lenka Krobotová: Za život bychom měli vždycky bojovat

Lenka Krobotová (48) patří k osobnostem, které dokážou oslovit diváky ve filmu, televizi i na divadelním jevišti. Vedle působení v Dejvickém divadle a práce na audioknize se těší na premiéru filmu Neporazitelní, jenž podle ní nese silné poselství o odvaze, vůli a touze žít. V rozhovoru prozrazuje, co jí dodává energii, proč považuje humor za důležitý i v náročných chvílích a proč věří, že za život má smysl vždycky bojovat.

Na jakých projektech teď pracujete a co vás čeká v nejbližších měsících?

V nejbližších měsících mě čeká zkoušení v Dejvickém divadle s naším uměleckým šéfem Jirkou Havelkou na novém projektu podle skutečné události, na to se velmi těším. A pak práce s irským režisérem na jaře. Natáčení mě teď žádné nečeká, ale mám radost z filmu Neporazitelní, který bude mít v listopadu premiéru. Myslím si, že to je film, který bude mít své místo, že bude velmi silný, emotivní a že nese poselství, které je v dnešní době důležité - nevzdávat se a bojovat za své životy, co to jde. V rámci vlasti i za jednotlivce.

Jste známá tím, že se pohybujete jak ve filmu, tak v divadle. Kde se cítíte svobodnější - na jevišti, nebo před kamerou?

Divadlo a film jsou dvě různé disciplíny, kdy každá vyžaduje něco trochu jiného. Já mám nejradši, když se daří je střídat, což je samozřejmě i o štěstí, kdo vás zrovna potřebuje do jakého projektu. Baví mě oboje, i když je pravda, že divadlo je jedinečný okamžik, který se nedá opakovat. Kdežto ve filmu se dá věc zopakovat, při natáčení se dá stříhat, opravovat, takže je to trochu něco jiného.

V poslední době se hodně mluví o ženských rolích ve filmu. Jak vnímáte postavení hereček dnes oproti době, kdy jste začínala?

Ženy ve filmu, to je kapitola sama pro sebe a není to jenom ve filmu, je to vůbec téma mužského a ženského principu v tom smyslu, že je to takový věčný souboj způsobu uvažování a nahlížení role ženy ve společnosti. V rámci tlaku dnešní doby je to ještě o to zajímavější téma a myslím si, že by se dalo určitě napsat i více scénářů, které by zpracovávaly téma ženy v dnešní společnosti. Zároveň mám pocit, že se to víc děje a daří v zahraničí, možná víc než u nás, ale je pravda, že se to lepší. I v rámci společensko-politického pohledu vzniká spousta zajímavých filmů. Také ve filmu Neporazitelní se objevuje spousta zajímavých žen, které tam jistě mají každá svoje místo, svoje nezaměnitelné pole. A je to vlastně zajímavé, že každá ta postava má úplně jiné fluidum a jinou úlohu v rámci příběhu. A myslím, že se doplňují se skvěle. Jsem ráda, že jsem se v tomto filmu ocitla ve společnosti takových žen jako Vanda Hybnerová, Lenka Vlasáková nebo Jana Stryková a další.

Co vás přesvědčilo k tomu, že jste roli přijala?

Přišlo mi výjimečné to téma, které je ve filmu zpracované, kdy člověk, když narazí na dno, musí najít sílu a vůli nevzdat se - vstát z popela a jít dál.

Máte s tím i vlastní zkušenost?

Sama jsem zažila situaci, kdy bylo buď, anebo. Buď se nechat zválcovat životním průšvihem, nebo se pokusit zabojovat a jít dál. A myslím, že to, co člověk zvládne, ho vždycky posílí a obohatí, a tím pádem je silnější. Jinými slovy, člověk by měl pochopit, kdy mu život dává druhou šanci, a i v různých slavných románech a pojednáních v historii se píše o tom, že člověk, když má motivaci nebo si umí tu motivaci zpodstatnit, je vždycky schopen přežít. Třeba ve válce nebo v situacích, které se zdají být tíživé a nepřekonatelné, tak když má člověk motivaci, ví, za čím jít, proč se nevzdat, když je schopen na tu situaci nahlédnout jinak, z toho popela se mu vstává o to snáze. Je to ta síla, která jde ruku v ruce s pudem sebezáchovy a touhou žít. Ve mně tohle téma vždycky rezonovalo třeba i u Antona Pavloviče Čechova, který často ve svých dramatických hrách zdůrazňuje, že žít se musí. To je mi blízké, protože si myslím, že je každého povinnost bojovat o život. Možná už jsme v nějaké filozofické rovině, ale mám v sobě zakódováno, že i ve smyslu, když jsme si život sami nedali, neměli bychom si ho ani nikdy brát a měli bychom za něj vždycky bojovat.

Zažila jste někdy moment, kdy jste si řekla "už to nezvládnu"? A co vám pomohlo se z toho dostat?

Pro mě osobně byly vždycky motivací především moje děti, protože děti potřebují mámu a potřebují ji příčetnou a životaschopnou. To byla vždycky ta moje nejsilnější motivace.

Jak důležitý je pro vás humor? Myslíte si, že může být pomocníkem i v těžkých chvílích?

Humor je jednou z nejpodstatnějších složek v těžkých chvílích života. Je lékem - nebo alespoň pomocníkem. Mně pomohl vždycky nejvíc, ať už humorný nadhled od kamarádů, kolegů, nebo od blízkých lidí. Je potřeba vidět věci co nejpozitivněji, a ne černě. A myslím, že český národ právě v těžkých chvílích humor projevuje nejpřesněji, svérázně a trefně.

Kdo byl ve vašem životě pro vás vzorem v odolnosti a síle?

Takových lidí by mohlo být víc, ale jednoznačně moje babička, respektive celá ta generace, která zažila válku, nástup komunistů, rok 1968, normalizaci. Byli velkými vzory. O babičce s dědou hrajeme s celou naší rodinou - s tátou, mámou, synem a bratry - představení Kuš, svině!, které vychází z jejich milostných dopisů od roku 1944 až do 90. let. Mapuje jejich vztah na pozadí všech těch událostí. A znovu mě dojímá, jak ti lidé byli silní, co všechno museli projít bez peněz, se zatnutými zuby, v daleko menším pohodlí a v nesrovnatelně horších podmínkách, než známe my, než si vůbec umíme představit.

Na co se nejvíce těšíte v následujícím roce?

Jak jsem zmínila, těším se v příštím roce na spolupráci s Jiřím Havelkou, kterého velmi ctím právě po stránce humoru a způsobu uvažování a divadelního myšlení, a na naše působení v novém prozatímním prostoru Galaxie. Natáčení mě v tuto chvíli žádné nečeká, tak uvidíme, co život přinese.