Ladislav Frej: Kdo se přestane hýbat, ten zetlí

Mohl by si užívat klidnější životní tempo, přesto Ladislav Frej (84) zůstává věrný své životní energii i herecké vášni. Práce je pro něj stále přirozenou součástí života a zároveň způsobem, jak zůstat v pohybu. V rozhovoru pro SEDMIČKU zavzpomínal na natáčení legendární Nemocnice na kraji města, promluvil o dnešní tvorbě, dabingu i proměnách herecké profese. Řeč ale přišla i na jeho děti, vnoučata, rodinné vztahy a na to, proč je pro něj dnes možná ze všeho nejdůležitější, aby se rodina scházela.

Ačkoli byste si mohl dopřávat zaslouženého odpočinku, stále intenzivně pracujete. Co je váš pomyslný hnací motor?

Já se práci nevyhýbám. Osvojil jsem si úsloví jednoho slovenského rekreanta, který každý den nás ostatní rekreanty ROH vyhnal na hřiště s výkřikem: "Treba sa hýbať." To jsem si zapamatoval a používám to dodnes. Kdo se přestane hýbat, ten zetlí. Proto se práci nevyhýbám.

V čem aktuálně hrajete?

Teď máme se Simonou Stašovou jedno představení, které hrajeme v Divadle ABC a jezdíme s ním na zájezdy. Dále ve Studiu DVA hraji Šismuprc, to je moje zkratka pro Šíleně smutnou princeznu. Už to používají i moji přátelé: "Kdy máš Šismuprc?" To představení hrajeme vždycky dvakrát v jednom dni, vždy v sobotu. A dohrál jsem Funny Girl s Monikou Absolonovou. Také se teď připravuji na nové představení, opět se Simonou, ale tentokrát ve větším obsazení. Budeme zkoušet hru Stromy umírají vstoje od Alejandra Casony.

Když se přesuneme od divadla k filmu, musím se vás zeptat na Nemocnici na kraji města. Jak na tohle období vzpomínáte?

To už je opravdu dávná historie českého seriálu, ale lidé ho mají pořád rádi. Nejraději vzpomínám na samotné začátky natáčení, na první část, když jsme se poprvé sešli ve studiu. Byla to tehdy opravdu skvělá parta. Bohužel nás ale zasáhla smutná událost, když původní představitel otce Sovy, můj velký vzor a herecký guru pan Höger, se kterým jsme stihli natočit asi dva a půl dílu, zemřel. Pro mě to byl obrovský šok. Pamatuji si ten moment, kdy jsem to slyšel v rádiu, seděl jsem v kuchyni a brečel.

Jak vzpomínáte na samotné natáčení?

Točilo se jinak než dnes. Scény se jely v dlouhých celcích, bez přerušování uprostřed dialogu. Režisér Jaroslav Dudek byl velmi precizní, přesně si připravil scénu, kamery i střihy a pak se jelo. Jedna scéna mohla mít klidně osm až deset minut. Nebylo možné přijít nepřipravený, každý musel text dokonale umět. Jednou jsme natáčeli asi osmiminutovou scénu s panem Chudíkem. Perfektně ji zvládl, ale úplně na konci mu v jedné replice ujelo slovenské slovo. Režisér Dudek byl nekompromisní a řekl: "Jedeme znovu." Celá scéna se tedy natáčela zase od začátku. Pro pana Chudíka to muselo být extrémně náročné, protože i když mluvil skvěle česky, bylo to pro něj vyčerpávající.

Berete roli v Nemocnici na kraji města jako svoji životní roli?

Nemocnice určitě můj herecký život výrazně ovlivnila. Hned potom mě režisér Dudek obsadil do Sklářů, točili jsme také Pitavala. Měl jsem tedy silný rozjezd v televizi. A kromě toho jsem vždycky moc rád pracoval i v rádiu s režisérem Jiřím Horčičkou.

Jak se díváte na dnešní seriálovou tvorbu?

Člověk se v tom těžko orientuje. Zapnete jeden seriál a vidíte stejného herce jednou jako zločince, podruhé jako šéfa policie. Témata už jsou někdy taková, že je patrné, jak tvůrci nevědí, co nového vymyslet. Já jsem měl rád seriály jiného typu, třeba Vraždy v Midsomeru, ve kterém jsem daboval Barnabyho. Ten byl přesně podle mého gusta. Líbilo se mi prostředí staré Anglie, mělo to atmosféru. Byla to opravdu kvalitní práce.

Jste velmi talentovaný člověk, vaše děti zdědily vaše geny. Vedli jste je v dětství k herectví?

To je taková všetečná otázka. Kristýna chtěla herectví dělat, tak jsem jí trochu pomohl s přípravou na přijímačky, ale jestli zkoušky udělá, to bylo čistě na ní. V ročníku, do kterého nastupovala, byla třeba i Remundová, Rašilov, Munzarová, také děti herců. To se potom vždycky říká, že se tam dostaly jen kvůli rodičům. Moje žena Věra, která na DAMU učila, dva měsíce před přijímačkami chodila radši kolem obloukem. U Ládi to bylo podobné, i když tam to mělo trochu jiný průběh.

Jaká byla cesta vašeho syna k herectví?

Láďu si po zkouškách na alternativní větev vybrala režisérka Bělohradská a zpíval v jejím třetím ročníku alternativy.

Co dělal potom?

Po absolvování DAMU se přidal k herecké skupině vedené anglickým režisérem. Soubor byl složen z norských a francouzských herců a hereček. Jedna milá Francouzka, Aude se jmenovala, bydlela u nás a trápili jsme ji tím, aby řekla "Břve", což je jméno vedlejší vesnice. Společně vytvářeli autorská představení, jedno z nich bylo inspirované skutečným příběhem chlapce, který žil v Moskvě na smetišti se psy. S tímto představením vyráželi do světa, hráli v Petrohradě, ale i v Norsku za polárním kruhem nebo v Americe. Dnes syn pracuje v divadle konzervatoře, kde má na starosti techniku - zvuk, světla, stavbu a bourání scény. Kromě toho jezdí s jednou skupinou jako technik na zájezdy. Myslím, že ho to naplňuje. Oženil se s Martinou Krátkou, také herečkou, mají syna Joachima. Líbí se mi, jak se o rodinu stará, je to zodpovědný otec a partner, to mi dělá velkou radost.

Máte čas kromě práce i na vnoučata?

Nedávno jsem byl na maturitním plese své vnučky Ráchel (dcera Kristýny Frejové, pozn. red.), ze které už je dospělá mladá žena. Je velmi talentovaná a cílevědomá. Studuje anglické gymnázium a chtěla by se věnovat dokumentaristice. Zkoušela FAMU, zatím to nevyšlo, ale už teď točí vlastní věci a jde si za tím. Je obdivuhodné, jak ve svém věku vážně a zodpovědně přemýšlí o své budoucnosti. Není to o nějakých iluzích, má jasnou představu, co chce dělat. To mě velmi těší a obdivuji ji za to. A Štěpán, vnuk od syna Ládi, vystudoval cestovní ruch a má také zajímavé pracovní plány. Měl by pracovat jako zástupce firmy v zahraničí, připravovat obchodní příležitosti. Mluvil o možnosti jet třeba do Dominikánské republiky, je to chytrý a vyzrálý kluk. Naposledy jsme se viděli, když se mi podařilo dát dohromady celou rodinu. Bylo to sice už po mých narozeninách, ale chtěl jsem, aby se všichni sešli, a to se nakonec povedlo, včetně malého Joachima. Doma mu říkáme Jašek. Je to zvláštní kluk, ale v tom nejlepším slova smyslu. Je vidět, v jakém vyrůstá prostředí, jak s ním rodiče mluví a jak ho vedou. Nechci říkat vychovávají, ale vedou. Jsou to intelektuálové a on je takový čtyřletý rozumbrada. To se mi na něm moc líbí.

Je pro vás důležité udržovat rodinu pohromadě?

Ano, snažím se o to. Mám v mrazáku jelení kýtu od kamaráda od Písku a domlouváme se s Kristýnou, kdy ji připravíme, aby se u toho sešla celá rodina. Počítám do ní i krásnou oduševnělou ženu, jež se stala světlem mého stáří.