Eva Hrušková a Jiří Štědroň: Přáteli se stali až po Popelce

Tvoří nesmrtelnou dvojici - Popelku a prince. Eva Hrušková (73) a Jiří Štědroň (83) i po více než půlstoletí od premiéry slavné pohádky dál společně vystupují, zpívají a rozdávají publiku stejnou energii jako kdysi. V rozhovoru pro SEDMIČKU zavzpomínali, jak se poprvé potkali, proč jsou děti tím nejnáročnějším publikem a jak budou trávit letošní Vánoce.

Jak jste se seznámili?

Eva Hrušková: Přesně si nevzpomínám, kdy jsme se poprvé viděli a kdy nás paní režisérka vlastně představila, ale určitě to souviselo s Popelkou. První kontakt jsme měli už při zkouškách. Paní režisérka tehdy velmi dbala na výraz i na detaily, což si dnes už skoro neumím představit - dnes se často rovnou natáčí na place a buď se chytíte, nebo ne. Tehdy to bylo všechno mnohem připravenější. Pamatuji si, že paní režisérka si třeba ze židlí postavila stůl, sama vytvořila improvizované kulisy, a my jsme v tom museli hrát. Takže bych řekla, že naše první skutečné setkání proběhlo právě při těch zkouškách k Popelce. A možná úplně poprvé jsme se potkali, když jsme se učili písničky s Angelem Michajlovem ve studiu - to bylo někdy v lednu, kdy se nahrávalo. Teprve potom začaly zkoušky a následně natáčení.

Jiří Štědroň: Ani já si přesně nevzpomínám, kdy to bylo - je to zvláštní. V té době už jsem měl za sebou dost zkušeností, ale natáčení Popelky bylo přece jen výjimečné.

Kdy se z vás stali přátelé?

Eva Hrušková: Po natáčení jsme se každý vydali vlastní cestou. Já jsem tehdy ještě studovala a čekala mě maturita, takže jsme se vlastně přirozeně od sebe vzdálili. Pak jsme se dlouho neviděli, znovu jsme se potkali až po letech.

Jiří Štědroň: Já už byl v té době magistr herectví a říkal jsem si, že se nebudu bavit s nějakým uchem z gymplu. Tak jsem si počkal, až se z ní stane taky magistra. A opravdu, potkali jsme se zase až po letech. Dokonce o tom máme i písničku.

Jak Popelka ovlivnila vaši kariéru?

Jiří Štědroň: Hereckou kariéru jsem vlastně pořádně nezačal až do roku 2000, do té doby jsem byl hlavně zpěvák. Občas se objevil nějaký seriál, ale v divadle jsem nehrál. Všechno se změnilo, když jsem tehdy pracoval jako obchodní ředitel - což je mimochodem docela vtipné, kdybyste mě znali. Nabídl jsem tehdy karlínskému divadlu své služby a ředitel Ladislav Županič, můj bývalý spolužák, se jen zasmál a řekl: "Hele, radši si sem pojď zahrát." A měl pravdu. Vrátil jsem se na karlínské jeviště a odtud už byl jen kousek do Semaforu, kde jsem zůstal dodnes. Hraji tam už skoro pětadvacet let a mám za sebou kolem padesátky rolí, většinou takových těch legračních hajzlíků

Když jsme u divadla, jak se dnes hraje pro dětské publikum?

Eva Hrušková: Divadlo pro děti dělám celý život. Začínala jsem v legendárním Divadle Drak v Hradci Králové a pak jsem šla po DAMU do Divadla bez opony, které tehdy mělo velký věhlas. Později jsem vystupovala sólově, autor a režisér Mirek Vildman mi napsal několik krásných pohádek, se kterými jsme dokonce získali řadu ocenění. Spolupracovalo na nich i nakladatelství Albatros. Od roku 2000 jsem hrála s manželem Janem Přeučilem, a to pohádky, české i pražské pověsti nebo řecké báje. Teď všechny role přebral syn Zdeněk Rohlíček. Vrátil se z desetiletého angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni a hraje se mnou. Máme asi jedenáct titulů a jezdíme po celé republice. Zvou si nás divadla i kulturní domy a pořád mě těší, jak jsou děti živé, spontánní a jak pohádky pořád fungují.

Jaké je dnes dětské publikum? Změnilo se?

Eva Hrušková: Dětské publikum je skvělé, ale vůbec ne jednoduché. Většina herců z něj má respekt - děti jsou totiž ti nejupřímnější diváci na světě. Nevadí jim být kritické, jenže zatímco dospělí si to nechají pro sebe, děti vám to dají hned najevo. Když je to nebaví, začnou se bavit mezi sebou. Musíte je zaujmout hned - během prvních pár vteřin. Pamatuji si jednu situaci ve velkém kině, asi deset minut před začátkem. Pořadatel chtěl, aby šel Jirka Krampol děti pozdravit. Podíval se do sálu plného dětí a jen řekl: "Ježišmarja, já se jich bojím, jděte tam vy!" (smích) A dětské reakce bývají někdy k nezaplacení. Po představení za mnou třeba přišly děti a řekly: "To bylo hustý!" Ale potlesk? Ten je většinou nenapadne - prostě proto, že už to skončilo. (smích)

Jiří Štědroň: Jednou jsem zažil opravdu zvláštní moment. Byl jsem se podívat na dopoledním představení v Divadle pod Palmovkou - hrála se tam krásná detektivka a v hledišti seděly děti ze školy. Skončilo to, opona šla dolů, herci vyšli na děkovačku a děti vstaly a odešly. Ani potlesk, nic. Byl jsem z toho úplně v šoku. (smích)

Eva Hrušková: Tohle známe i z vlastních představení. Třeba když jsme hráli řecké báje v komunitním centru v Konici - krásný moderní sál, slunečné světlo, děti nadšené, smály se, reagovaly, a když skončilo, paní učitelky volaly: "Tleskejte!" A děti odpověděly: "Proč? Vždyť už to skončilo." Ale pak za námi přijdou, chtějí se fotit a říkají: "To bylo hustý!" Jen ten potlesk nepřijde.

Jiří Štědroň: Pamatuji si ještě jeden zážitek - byl jsem na představení, kde hrála moje bývalá profesorka a později kamarádka Vlasta Fialová. Hrála mladou dívku, která v jedné scéně mířila tam, kam neměla. Děti křičely: "Tam nechoď! Tam nechoď!" A kluk v první řadě suše poznamenal: "Nechte ji, vždyť je blbá."

Blíží se Vánoce - máte už plány, jak budete trávit svátky?

Eva Hrušková: Máme už asi dvacetiletý rituál. Scházíme se na vánoční brunch, letos to bude na náměstí Míru, a dáme si šneky. Přijdou kluci s rodinami a vnučky. Potom se přesuneme k nám domů, kde si rozdáme dárky - hlavně pro děti -, a kolem druhé odpoledne se všichni rozjedou. A pak nastane ten nádherný klid. Honza (manžel Jan Přeučil, pozn. red.) se usadí k televizi, občas na mě zavolá a já jen odpovím: "Už jsem to viděla." A jdu si číst nebo skládat puzzle.

Jiří Štědroň: My trávíme svátky s rodinou, ale musíme to rozdělit na víc částí - máme dva syny, vnoučata, takže to bereme postupně. Se ženou si dárky už dlouho nedáváme a upřímně to doporučuji. Když něco potřebujeme, koupíme to během roku. Tradice moc nedržíme, moje žena je spíš nesentimentální typ. Dřív jsme kvůli dětem pouštěli lodičky nebo lili olovo, ale to už je pryč. Cukroví už také nepečeme.

Co si přejete do příštího roku?

Eva Hrušková: Letos dostanu cenu Master Prix, kterou už Jirka dávno má. Pořád chci ještě chvíli jezdit, protože mě to baví a neumím si představit, že by naše představení úplně skončila. Byla by to škoda. Syn Zdenda se zatím jako pokračovatel nejeví, vnučky jsou ještě malé - mají čtyři a osm let - a vidíme je málo, protože bydlí v Kroměříži a Říčanech. Ale milujeme je a máme radost, že mají rády divadlo i hudbu. Starší Elinku jsme třeba naučili chodit na operu, seděla u ježibaby a Mařenky úplně upjatě a vydržela to lépe než táta. A obě mají po mně červené znamínko nad levým okem. To se u nás dědí, tak třeba zdědí i nějaké ty herecké geny.

Jiří Štědroň: Já si přeji hlavně, abych se toho příštího roku dožil, to mi stačí.