Zdeněk Troška: Doba se mění strašně rychle

Zdeněk Troška (72) patří k nejúspěšnějším českým režisérům, ale také k těm často kritizovaným. Co však na jeho díla říkají kritici, je mu jedno. Svou práci vždy dělal a dělá hlavně pro diváky.

Jako pomocný režisér jste začínal u Věry Plívové-Šimkové, která se věnovala pohádkám a filmům pro děti, a také u Zdeňka Podskalského, známého svými komediemi. Bylo to právě v tomto období, kdy jste se rozhodl věnovat komediím?

Co vás nemá! Nikdo nikomu nic nevysvětloval, prostě mě z výrobního štábu Barrandova poslali tam, kde se začínal připravovat nějaký film a kde zrovna potřebovali asistentíka. Nikdo se vás neptal, jestli byste radši komedii, nebo drámo. Jednoduše jsem byl přidělen k nějakému filmu a hotovo! Bylo jen na mně samotném, jak jsem si čeho všímal a pozoroval, kdo co jak dělá a proč to tak dělá; udělal jsem si své úsudky a závěry sám. Pravda, po určité době jsem se osmělil zeptat se režiséra, ale i ostatních tvůrčích pracovníků, co a jak a proč, ale abychom umělecky diskutovali nad tím či oním, na to nebyl čas.

Vaše filmy, například Kameňák či Babovřesky, zaznamenaly rekordní návštěvnost a přinesly vám značný zisk. Pokračoval jste v natáčení dalších dílů hned v následujících letech, ačkoli podle mnohých tím kvalita postupně klesala. Nemyslíte, že by bylo moudřejší několik let počkat?

Dnes, v tržní kapitalistické společnosti, se všechno řídí podle poptávky a nabídky. A film je už dávno taky zboží, ať se to někomu líbí, nebo ne. Přišli jsme s Kameňákem, což byl vlastně experiment, zkusit natočit příběh složený z anekdot. Divácký ohlas byl skvělý, a tak se pan producent rozhodl zkusit udělat pokračování. I to vyšlo a příběh rodinky Novákových jsme uzavřeli třetím dílem. Přestože mi pan producent nabízel v Kameňácích pokračovat, odmítl jsem (další dva díly pak psali a točili jiní scenáristé a režiséři, pozn. red). Všechno má svůj čas, prostě najednou přijde nápad a člověk se vrátí k práci, kterou započal před iks lety. Mezi Sluncem, senem, jahodami a Pár fackami uběhlo pět let a mezi oběma Princeznami ze mlejna dokonce šest. Po natočení prvních dílů jsme vůbec nepředpokládali, že bychom kdy točili pokračování. Pak někdo přijde s nápadem vrátit se k úspěšnému titulu, a pokud to jde a je o něj zájem, proč by ne? Na co chcete čekat? Dneska se doba mění strašně rychle, rychle se i žije, všude stres a agrese, tak proč lidi nepotěšit něčím, co se jim líbí, čím se uvolní, čemu se zasmějou, zapomenou aspoň na chvíli na své problémy? Ať si každý vybere podle svého. A proti gustu žádný dišputát, jak se říká.

Kritika vaše filmy zrovna nešetřila. Trápilo vás to, nebo jste je nečetl a byly vám jedno?

Dělám a dělal jsem věci, které těší mě a mé diváky. Pokud se to někomu nelíbí, snadná pomoc - ať se na ně nedívá. Nikoho přece nenutím. Někdo má rád detektivky, někdo umělecké experimenty, někdo moje bláznivé komedie. Každému jeho nebe. Moje práce mě těšila, stejně jako spoustu normálních lidí, kteří mě potkávali a potkávají a děkují mi za ni. Což vlastně znamená, že ji dělám zřejmě dobře. Vím, co točím, proč to točím a pro koho to točím. A co si myslí kritici, je mi zcela u... Já to nečtu. A oni to vědí. Ať sami zkusí napsat scénář, sehnat si peníze a natočit film, který bude mít i za třicet let pořád takovou oblibu jako třeba Slunce, seno... nebo Jasněnka. Něco vám řeknu: v roce 1988 jsem nabídl asi pěti našim předním kritikům, aby si přečetli můj scénář Slunce, seno a pár facek a řekli mi, co je tam špatně, co kde vylepšit a doplnit, aby konečně vznikl film, který potěší obě strany: diváka i je. Ani jeden si ten scénář ode mě nevzal! Pak ale měli keců jak Palacký, jak se říká. Stejně jako nikdo nenapsal a nenapíše, že od premiéry v červnu 1989 do konce roku - a to tam byla listopadová revoluce, kdy se do kin a divadel nechodilo - film vidělo přes 4,2 milionu diváků, tedy nejvíce v historii československého filmu za určitý časový úsek. Ticho po pěšině. Jen kdyby to byl jiný režisér, to by bylo slávy! Ale mně je to fuk, film svého diváka dávno má a to je hlavní.

Točil jste čtyřicet let. Je podle vás postupující věk pro režiséra bonusem?

Jak kdy a jak u koho. Můžu mít tisíc neuvěřitelných nápadů, ale když na ně nejsou peníze, je rozhodnuto. Tudíž když píšete scénář a víte, že vám za zády nestojí spřízněná duše z grantové komise, nemůžete si vyskakovat. Všechno tomu musíte podřídit. Proto se snažím točit tak, abych příběh neošidil a filmově "zamaskoval" nedostatek financí hezkými záběry a jinými dostupnými prostředky. Za peníze v Praze dům - ano, všechno je o penězích a o čase, který je samozřejmě drahý. Velké úsilí musíte vynakládat na to, abyste měl scénář připravený do posledního detailu, přesně věděl, co, jak a kde a kdy natočit, aby se divák necítil ošizený. Tím se vlastně pořád učíte, jak z problémů vyjít se zdravou kůží. Máte filmy, které stály spoustu milionů, ale peníze na nich nejsou vidět. A máte film s malými náklady, a když ho uděláte o to hezčeji a s láskou, divák vám nebude nic vyčítat. Takže dneska je větší dřina a menší svoboda přímo úměrná rozpočtu filmu.