Žijeme si svůj růžový román, říkají Čadek a Čvančarová

Kamarádili spolu několik let, než se do sebe zamilovali. "Našli jsme v sobě vzájemně rodinné typy a pak to jelo hrozně rychle," říká herečka Jitka Čvančarová o vztahu s tanečníkem Petrem Čadkem. Když uspí tříletou Elenu Emílii, promění se jinak pracovně vytížení umělci v domácí bačkory.

Vy jste kolem sebe tančili docela dlouho, než se z vás stal pár, ne?
Jitka Čvančarová: Patřili jsme do stejného okruhu kamarádů, znali jsme se pár let, ale nijak zvlášť jsme se o sebe nezajímali. Petr byl večírkovej král, výbornej kluk, prostě kámoš... vůbec jsem netušila, jaký v něm dříme rodinný typ. Až když jsme se víc poznali, došlo nám, že si rozumíme o dost víc, než jsme si mysleli. A že jsme oba rodinné typy. A najednou to jelo hrozně rychle. Nějak se to v ženě probudí.

Dali jste se dohromady až pár let po třicítce, tedy ve věku, kdy už má člověk leccos zažito a odžito. Byla to pro vztah výhoda?
Petr Čadek: Jednoznačně. Sice jsem měl vždycky rád děti a měl jsem dlouhodobý vztah, třináct let, ale než jsem potkal Jitku, pořád jsem měl pocit, že na děti je brzo. Ani nevím proč, neuměl jsem a dodnes to neumím pojmenovat. Podvědomě jsem se asi bál myšlenky, že budu mít dítě, ale nebudu s ním, že se třeba rozejdem. To se samozřejmě může stát i teď, ale asi jsem vyzrál a mám dospělejší náhled na svět. Taky jsem se bál, že budu od dítěte utíkat, že budu chtít jít ven, ne poslouchat, jak brečí nebo jak se pořád na něco ptá. Ale s Jitkou jsem tenhle strach najednou vůbec neměl, chtěl jsem být táta.

Jak se Jitka Čvančarová staví k mužské nevěře, kolik gayů je mezi tanečníky nebo jak oba zvládají svou práci a péči o dítě, se dočtete v rozhovoru s Jitkou Čvančarovou a Petrem Čadkem v novém čísle týdeníku INSTINKT.