Ve škole jsem byl raubíř, říká Martin Kraus

Mluví o sobě jako o "buranovi od koní", drží se dál od bohémského života a radši si v soukromí užívá svého novorozeného syna. Občas ale přece jen musí odložit kolečko a vidle a vydat se do velkoměsta vydělat peníze. Teď aktuálně jako trochu natvrdlý seriálový zubař.

Jak se vám změnil život 22. září?
Ještě mi pořádně nedochází, že jsem táta a že je to napořád. I když jsem s malým Filipem denně, užívám si ho, v noci přebaluju. Je nádherný pozorovat, jak už se rýsuje chlapák. Je sympaťák, vnímavý, má oči obrovské jako bubák, vůbec nebrečí. Ani když má hlad, neřve. Bál jsem se, že se několik měsíců nevyspíme, ale ono ne. Nechodíme kolem něj po špičkách, hraje rádio, rámusí psi a kočky a on je v pohodě. Nedávno se u nás na statku sešlo 43 lidí, Filip byl celou dobu s námi, usnul v tom hluku, po probuzení se usmíval.

Vás si tatínek jako mimino moc neužil, byl na vojně.
Do mých dvou let mě skoro neviděl. Mamka vzpomíná, že jsem strašně řval. Byl jsem hodně temperamentní a chtěl pořád společnost. Jedna z mých prvních vzpomínek je, jak mě odpoledne šoupli spát do postýlky do místnosti, kde jsem byl sám, to mi strašně vadilo. Ve školce jsem byl raubíř, měl jsem průšvihy, jednomu jsem vyrazil zub, dalšímu utrhl knoflík i s kusem košile. Ve škole jsem měl pořád poznámky, napomenutí, třídní důtky. Nebyl jsem hodný kluk.

Jak trénoval v mládí balení holek, proč miluje život na venkově nebo proč matka jeho dítěte několikrát odmítla žádost o ruku, se dočtete v novém čísle týdeníku INSTINKT.