V ringu jako doma. Alena Mihulová promluvila o nové roli i boxování

Osud s Alenou Mihulovou (51) nejednal zrovna v rukavičkách, tak si navlékla rovnou rukavice boxerské. Nejen tvrdý trénink kvůli seriálu Doktorka Kellerová je novinkou v jejím životě. Zvítězila v Českém lvu, prošla psychoterapeutickým výcvikem, začala skákat na trampolíně a naučila se vnímat krásu všedních věcí.

Jak se vám seriál Doktorka Kellerová natáčí?
Za sebe můžu říct, že je to velmi příjemná spolupráce. Pro mě je pak radost jít do práce, protože mám kolem sebe vstřícné lidi. A ty k práci potřebuju. Hrozně nerada dělám v nervózní atmosféře, kde třeba pořád jen někdo řve. A to při seriálu Doktorka Kellerová opravdu není. Na druhou stranu to neznamená, že by ta práce neměla nasazení.

A práce s režisérem Macharáčkem?
To je jeden z aspektů, které z natáčení nedělají stresující záležitost, ale naopak příjemnou spolupráci. Jsme schopni se na nějakých drobnostech domluvit i přímo na place. Můžu něco nabídnout, a když se mu to líbí, přijme to. Nebo jeho něco napadne a řekne mi to. Je fajn, že člověk jen nepřichází odříkávat nějaký text, u něhož se jen tváří, že ho zrovna prožívá.

Můžete lehce poodhalit, koho v seriálu hrajete
Hraju soudkyni Janu Ochotskou, která čerstvě přijde do Prahy. Léta žila v Brně. Znovu se shledává s doktorkou Kellerovou. Vedly vlastní životy, protože každá žila v jiném městě, ale pořád k sobě mají blízko, protože jsou nejlepšími kamarádkami z dětství. Na to nyní navazují.

Jestli to chápu správně, jste především kamarádka...
Víte, tady ta role je tak dobře napsána, že jí rozumím. Je pro mě přirozená a to je u seriálových rolí hodně důležité. Myslím si, že kamarádství Lýdie Kellerové a Jany Ochotské je příjemné. Navíc s Kateřinou Brožovou se moc dobře spolupracuje. Předtím jsme se pracovně nepotkaly, ale od prvního dne se s ní na place cítím skvěle. To znamená, že pak hrát v seriálu její kamarádku je snadné, když si rozumíme i mimo natáčení. Myslím si, že naše kamarádství je příjemné zpestření v samotném seriálu, který není jen o profesích, ale také o lidských vztazích.

Vnímáte svou roli jako pozitivní?
Rozhodně jako pozitivní. Už jen to, že mi jako herečce nabídli roli soudkyně, a ne zdravotní sestřičky, bylo osvěžující. (smích)

Co na své roli Jany Ochotské obdivujete?
Asi nadhled a lehkost, s jakou vystupuje. Moje postava má leccos za sebou, leccos v soudní síni slyšela a řešila. Zajímavé na ní je, že ze svých vlastních problémů se dostala i díky boxu a vydržela u něj. To je pro ženu neobvyklé. A tím je mi sympatická, protože i díky ní jsem si mohla vyzkoušet, jaké to je v boxerském ringu.

Byl to pro vás zážitek?
Bylo to parádní. (smích) Můj tatínek se tomu věnoval a někdy kolem padesátého roku minulého století byl juniorským mistrem Moravy v muší váze, ale nikdy mě na box nevzal, ani se mnou o tom příliš nemluvil. Asi z nějaké nostalgie, protože tatínek už tady dvacet let není, mi to život přihrál, tak jsem toho využila. Překvapilo mě, jak moc mě to bavilo. Báječně vás to uvolní. Ani jsem nestíhala myslet na něco jiného než na to, co mi říkal Ondřej Pála nebo později i pan Jaromír Soukup. Oba byli úžasní, což zní možná jako přehnaná pochvala, ale zaslouží si ji, protože se mnou o boxu i mluvili. Pro mě bylo důležité vědět, proč člověk musí udělat určitý pohyb. A pak se mnou všechno nazkoušeli, takže mi opravdu hodně pomáhali.