Tereza Kostková o rozvodu: Ani v nejtěžších chvílích bych neřekla, že jsem byla nešťastná

Oblíbená herečka a moderátorka Tereza Kostková (40) je už několik měsíců opět single. Loni na podzim se tajně rozvedla s manželem Petrem Kracikem, se kterým má syna Toníka. Dlouho ale nesmutnila, utápět se v depresích totiž není její styl. Jak sama říká, příliš dlouho ve stavech neštěstí nevydrží.

V červnu jste oslavila čtyřicátiny. Jak jste tohle životní jubileum oslavila?

S přáteli a rodinou. Čím jsem starší, tím méně jde o formu, neřkuli konkrétní průběh oslavy, ale o přítomnost, blízkost těch nejpodstatnějších lidí, kteří v danou životní fázi spoluutvářejí můj život. Důvod setkání zas tolik důležitý není, ale narozeniny, obzvláště ty kulaté, se k tomu skvěle hodí. Jinak jsou ovšem pro mě čtyřicátiny jenom číslovka. Mě spíš zajímá, jak se v tom kterém životním období cítím. A musím říct, že se dneska cítím líp, než jsem si kdy vůbec dokázala pomyslet.

Co to znamená?

Někdy kolem dvacítky jsem si totiž tenhle věk vůbec neuměla představit. Viděla jsem sama sebe tak do pětatřiceti, pak bylo v mých vizích pusto a prázdno. O to je to ovšem teď lepší. A mezi námi, i kdybych mohla, tak bych se do věku před třicítkou už nevrátila. Stojím si za všemi kroky, které jsem v životě udělala, a jsem spokojená s tím, kam jsem došla. Navíc nejsem člověk, který se rád ohlíží do minulosti a bilancuje. Takže v tuhle chvíli považuji tenhle věk za ten nejlepší. A jen doufám, že to takhle budu moct říci i v budoucnu.

Pokud jste si život po pětatřicítce nedovedla představit, co vás v tomhle období nejvíc překvapilo?

Tak samozřejmě největší zlom mě potkal ve třiceti v souvislosti s narozením dítěte. To je od toho okamžiku každodenní zkušenost, kterou si člověk opravdu předtím nedokázal představit. Především je to úplně nový proces, kdy najednou člověk přestane být ve hře sám, ale přibírá do ní někoho dalšího, za koho má navíc velkou zodpovědnost. To je velký přesun od přirozeného lidského sobectví k cestě za spoluprací, empatií a hledáním optimální míry ve všech sférách života.

Bylo to pro vás těžké?

Nijak výrazně. Spíš nové, neprobádané a neustále překvapující měnícími se nároky. Pro mě osobně to znamenalo ještě jiné poznání - pokud se člověk až příliš odpoutá od svého původního sobectví, či spíše řekneme vlastního já, tak se pak k němu zase musí vydat zpátky. Protože nelze ztratit sám sebe; to by nás pak neměla ani ta druhá bytost. Je to vlastně takový proces od já k já. Takže abych odpověděla na vaši otázku - do pětatřiceti jsem opouštěla svoje staré já, od pětatřiceti hledám to nové.

Zeptám se přímo. Do jaké míry to, co teď říkáte, souviselo s vaším manželstvím, které nedávno skončilo?

Partnerský vztah je kapitola sama o sobě. To je vysoká škola všeho - permanentní postgraduál! Ale nemyslím to nikterak pejorativně. Jsem dostatečně studijní typ, a žádný záškolák. Bohužel k partnerským vztahům někdy patří i zodpovědnost za rozhodnutí, která člověk udělat nechtěl. Jsou zkrátka věci, co si nepřejeme, a přesto se stanou. A v těch třiceti rozhodně do mých plánů o budoucnosti nepatřil rozvod. Člověk si přece nikdy nepředstavuje takzvané horší varianty. Ale to na druhou stranu neznamená, že horší varianta není v daný moment pro člověka tou správnou. A nejde, myslím, jen o subjektivní vjem, protože náš život ovlivňuje každá maličkost, úplně všechno - naše práce, kde bydlíme, s kým a proč se stýkáme. A mým podstatným vodítkem a osobní navigací je, jak se lidé cítí v mé přítomnosti. Pokud se totiž budou dlouhodobě v mém okolí cítit špatně, tak něco dělám špatně já. V tom případě na to musím přijít a ideálně to dokázat změnit. Naopak pokud se lidé v mé přítomnosti cítí dobře, pak kráčím životem správně.

Asi to zní dost filozoficky, ale já za těmito větami vidím zcela konkrétní situace a okamžiky svých vztahů. Ale to je nejspíš nepřenosné.

V létě bude do kin uveden film Strašidla, kde jste se prvně před kamerou sešla s vaší matkou Carmen Mayerovou. Jak se vám spolu hrálo?

My jsme se společně před kamerou sešly už v době, když mi bylo pět. Tehdy i s mým tátou. Ale je pravda, že to bych ve svém případě tak úplně za herectví nepovažovala. Rodiče tenkrát natáčeli jednu epizodu z Bakalářů a pan režisér potřeboval do jedné scény dítě, takže jsem se objevila na place. S mámou jsme pak sice byly obsazeny do stejného seriálu, v jednom díle jsme se však nepotkaly. A i když spolu už dvanáct let hrajeme v Divadle Viola představení Hodně smíchu a pár slz, tak před kamerou jsme se opravdu sešly až pětatřicet let po zmiňovaných Bakalářích. Máma v komedii Strašidla hraje paní Žofii, já čarodějku Patricii. Jen se mi přiblížila čtyřicítka, už dostávám role čarodějnic! Anebo hraběnky Thunové - jako v muzikálu Adéla ještě nevečeřela, kde jsem tuhle roli zdědila po Květě Fialové... Tak asi takhle já slavím své čtyřicáté narozeniny!

Celý otevřený rozhovor najdete v časopisu INSTINKT, který je právě v prodeji.