Simona Postlerová: S manželem se znovu potkáme

Jenom představa bolesti, kterou musela v posledních letech projít, je vyčerpávající. Nevyléčitelně jí onemocněl syn, stála po boku svého muže, muzikanta Zdeňka Hráška († 62), když onemocněl rakovinou, která ho připravila o oko, a loni na podzim byla u něj, když se s tímto světem loučil, protože nemoc se vrátila. Přesto Simona Postlerová (52) působí optimisticky. Umí se radovat i smát, třebaže někde hluboko je stále cítit hluboký smutek.

Nedávno jsem si pouštěla na YouTube váš duet s Petrem Kolářem, který jste zpívali v televizním pořadu Duety. Na herečku jste podala skvělý výkon. Nechtěla jste se někdy věnovat zpívání profesionálně?
Ne, vždycky jsem chtěla být herečkou. Byla jsem šťastná, když jsem si mohla někde zazpívat, i za to, že jsem častokrát v rolích měla nějakou písničku, a je také pravda, že na DAMU jsem absolvovala rolí Polly v Krejcarové opeře Kurta Weilla. Měla jsem tam hodně těžkých songů, ale strašně moc jsem si to užívala. Pamatuju si, že Leo Spáčil, vynikající profesor herectví a teoretik, mi po škole na rozloučenou řekl: 'Simono, buď si v tom herectví jistá tak jako ve zpěvu, protože ve zpěvu jsi si jakoby jistější. Přemýšlej o tom.' Ta rada byl obrovský dar. Ono se to nezdá, ale já byla velký stydlín a otevřít se pokaždé v tom herectví byl pro mě problém. Ale při zpěvu to šlo, protože za mnou byly noty a pan profesor to poznal.

Dá se na jistotě vůbec zapracovat? Ta snad přichází sama. S odehranými představeními, se zkušenostmi...
Dá. Člověk je tvor učenlivý, má dar rozumu, vůle a pracovitosti. To neznamená, že si to naordinuji, ale že o tom budu vnitřně přemýšlet a nechám to na sebe působit. Pak to začne fungovat. Panu profesorovi strašně za tuto radu děkuji. Myslím, že jsem ji už zúročila. I v tom herectví jsem si dnes už vnitřně jistá. Neříkám, že dobrá nebo špatná, ale jdu na jeviště s jistotou.

Váš bratr je herec, tatínek byl herec, režisér...
... a malíř. Miloval impresionismus, tím byl inspirován a v tomto duchu i maloval. Doma mám spoustu obrazů i sama sebe, protože hrozně rád maloval také mě. Od šesti do dvanácti let jsem dělala vrcholově sportovní gymnastiku a pořád jsem cvičila. I na chalupě. Táta mi tam udělal z trámů kladinu, ohobloval ji, nalakoval, abych si nezadřela třísku, a já měla přes prázdniny zábavu. Občas mě pozoroval a najednou zavolal: ,Stůj, stůj, teď je to zajímavý!' Přitom jsem měla na sobě teplákovku, na hlavě culík, ale to tělo vytvořilo nějakou siluetu a jemu se líbila.'To je ono!' křičel. Tak jsem mu dvě hodiny stála, než mě namaloval, a ten obraz mám teď doma. Je strašně zajímavý. Když ho lidi vidí, říkají: 'Kdyby ses otočila, tak jsi to ty.'

Maminka bývala také herečkou. Který z rodičů měl na váš herecký vývoj větší vliv?
Tatínek. Jednoznačně.

Protože byl i režisér?
Protože jsme si byli blízcí. Chodili jsme na procházky do přírody a povídali si o všem možném.

Vaše maminka Jana Postlerová je zároveň ostrá kritička. Vyjadřuje se v médiích k úrovni hlasatelů a moderátorů. Říkám si, jestli tím trochu netrpíte, jestli vám pak někdo nepředhazuje, že ho vaše máma sepsula.
No, já to nechci moc komentovat, ale někdy mě zamrzí, že máma zachází až příliš daleko a hodnotí i osobnost člověka, aniž by ho znala. Pak za mnou kolegové občas chodí... Ale je to její vidění.

Zbytek rozhovoru najdete v aktuálním čísle časopisu SEDMIČKA.