Václav Vydra: Zdeňka Trošku chápu

Herec Václav Vydra (66) nám ve velmi otevřeném rozhovoru prozradil, co si myslí o ohlášeném konci kariéry Zdeňka Trošky (68), kriticích a strachu, který teď kvůli pandemii panuje mezi lidmi. Řeč přišla i na to, proč se snaží být stále optimistou.

Několikrát jste spolupracoval se Zdeňkem Troškou. Kdysi jste říkal, že se jedná o skvělého režiséra, ale on teď ukončil kariéru s tím, že to raději nechá mladším. Co na to říkáte?
Na jednu stranu ho chápu, ale myslím si, že je to škoda. Na druhé straně je to obtížná doba, protože když má teď režisér nějakou představu, kterou by si chtěl zhmotnit ve filmu, musí sehnat někoho, kdo mu to napíše, kdo to bude produkovat a kdo hlavně sežene peníze, což je strašně obtížná záležitost. Stejně tak to bylo i s Jiřím Menzelem, který byl asi nejraději, když mu někdo přinesl hezký scénář a poprosil ho, aby to režíroval. Všechno by bylo zařízené a začalo se točit za půl roku. To je podle mě takový příklad. To bych přál i Zdeňkovi, aby se nemusel potýkat s těmi »zbytečnostmi«, s nimiž by se režisér neměl zabývat. Čili pokud ten jeho konec má tenhle motiv, naprosto mu rozumím.

On ještě dodával, že je smutný z toho, jak je kritizován, ačkoli jeho filmy jsou většinou úspěšné a lidé je mají moc rádi.
To mi také přijde smutné. Ono tohle neudělá radost nikomu. Jestliže udělám nějakou práci, která se navíc líbí, lidé na to chodí do kina a pak se o tom píše negativně, je to nepříjemné. Je to takový divný rozpolcený pocit. Logicky to totiž točím pro diváky, ne pro kritiky. Jestliže se to divákům líbí a chodí na to do kina, dá se to považovat za dobrý film. Tudíž se cítím trochu zaskočený, když se o tom špatně píše. Je to samozřejmě jejich právo. Nicméně mně se to špatně říká, protože jsem v několika jeho filmech hrál, takže nechci, aby to vyznělo, že obhajuji sebe. Mockrát mi ale přišlo, že kritiky byly v jeho případě hodně zaujaté. Kritika by měla být konstruktivní, ne destruktivní. V divadle jsem si to pro sebe osobně nazval, že mnohdy jsou kritici vlastně falzifikátoři dějin. Divadlo je živé, pokud se hraje. Když se přestane hrát, zbudou po něm jen ty kritiky. Ty se založí někam do archivu, a až bude někdy za sto let nějaký student divadelní vědy pátrat, jaké to bylo tenkrát před sto lety, z těch kritik získá úplně jiný dojem, než jaká byla realita. Věci, které se hrají třeba dvacet let, mají stovky repríz, jsou kritikou odsouzené a diváky milované. Tak kde je ta pravda?

Četla jsem, že negativní věci si k sobě nepouštíte a jste optimista. Je to tak?
Jednoznačně jsem optimista. Ono je třeba si k sobě negativní věci nepouštět, ale ony stejně vždy prolezou nějakou klíčovou dírkou. Člověka to občas zabolí. To by jinak musel být naprosto necitlivý, aby to nevnímal. Je ale lepší to po sobě nechat sklouznout a jít si dál svou cestou. Říká se také, že psi štěkají a karavana táhne dál. Pokud člověk dělá to, co dělá - s nejlepším vědomím -, jde svou cestou.

A k tomuto přístupu jste se sám propracoval, nebo jste takový odjakživa?
Jsem takový odjakživa.

Máte i zajímavý přístup k problému s covidem. Řekl jste, že největším nepřítelem člověka v boji s pandemií je strach.
To platí nejen v případě covidu. Myslím si, že to má několik aspektů. Je hanebné vyvolávat strach. Jakmile někdo sáhne k tomu, že vyvolává strach, prokazuje lidem medvědí službu a je to špatně.

Nyní zkoušíte hru v Divadle Kalich, k tomu budete zkoušet muzikál Slunce, seno, jahody v Hudebním divadle Karlín. Můžete nám přiblížit, o jaké projekty se jedná?
Zkoušíme v Kalichu s Janou Paulovou hru, která se bude jmenovat Nikdy není pozdě. Premiéra by měla být někdy v půlce února. V Karlíně budu hrát předsedu JZD.

Čeká vás teď ještě něco dalšího, třeba v televizi?
Stále platí, že by se někdy od dubna měl natáčet seriál pro televizi Prima. Měl by být z prostředí vodní záchranky. Na to se moc těším.

To tedy vypadá, že po té covidové odmlce se to s prací umoudřilo...
Až bych řekl, že se toho nahrnulo moc. I když musím říct, že nazvat tu dobu »už po covidu« je poměrně optimistické tvrzení. Je to tak, že sice zkoušíme, divadla fungují, ale přitom to je takové fungování nefungování. Kolikrát nám odpadají představení, protože se prodalo málo lístků. Nebo naopak se to ruší, protože má někdo z nás pozitivní test na covid. Je to takové ano a ne. Moc veselé to není. Ale skládám poklonu všem, kteří za téhle situace do divadla přijdou. A pevně věřím, že tam brzy budou moct přijít i ti, kterým to je momentálně zakazováno. To je také smutná pohádka.