Trezorové filmy: tyto snímky kdysi dostaly stopku

Fotogalerie: Hororová černá komedie Spalovač mrtvol se zaměřuje na psychologii hlavního hrdiny, spořádaného otce rodiny a vzorného zaměstnance krematoria (Rudolf Hrušínský), který spolu s pádem zlaté éry první republiky mění svůj charakter až do patologické polohy. Na konci filmu se z něj stává vrah své milované rodiny a šéf nových plynových žárovišť. V Československu byl poprvé uveden do kin 14. března 1969, ale okamžitě po premiéře byl snímek, který režíroval Juraj Herz, uložen do trezoru a znovu uveden až 1. srpna 1990. (2/8)

Hororová černá komedie Spalovač mrtvol se zaměřuje na psychologii hlavního hrdiny, spořádaného otce rodiny a vzorného zaměstnance krematoria (Rudolf Hrušínský), který spolu s pádem zlaté éry první republiky mění svůj charakter až do patologické polohy. Na konci filmu se z něj stává vrah své milované rodiny a šéf nových plynových žárovišť. V Československu byl poprvé uveden do kin 14. března 1969, ale okamžitě po premiéře byl snímek, který režíroval Juraj Herz, uložen do trezoru a znovu uveden až 1. srpna 1990.

Autor: - red -

Film Žert podle stejnojmenného románu Milana Kundery musel ihned po natočení do trezoru. Snímek, který vznikl roku 1968 pod taktovkou Jaromila Jireše, totiž kriticky připomíná minulost a situace, jež se běžně za komunismu stávaly. Hlavní postava, kterou si zahrál Josef Somr, se chopí příležitosti pomstít se svému bývalému příteli, který mu kdysi ublížil a podílel se na jeho vyhození ze školy, což mělo za příčinu následné nasazení u zvláštního trestního praporu a práci v dolech. Idea pomsty se zrodí, když potká manželku onoho spolužáka a rozhodne se ji jako pomstu svést. Netuší ale, že manželka už se svým mužem nežije a že se pouze dopouští křivdy na nevinném člověku.

Dvě dívky, obě jménem Marie, jsou přesvědčené, že se všechno na tomto světě kazí, a proto se rozhodnou být také zkažené. Život tráví na plovárně a v nočních podnicích a snaží se oblbnout hlavy starším mužům. Nechají je zaplatit velkou útratu a nakonec je posadí do vlaku. Okradou toaletářku, zahrávají si se zamilovaným mladíkem, ale to jim nestačí, protože chtějí být ještě zkaženější. Film vzbudil velký rozruch i na zahraničních festivalech. A nejen to – i zájem komunistických funkcionářů. Normalizace dala za pravdu poslanci Národnímu shromáždění, který proti filmu interpeloval, že neodráží dobové ideály a nemá nic společného s naší republikou, a tak snímek musel do trezoru. Pod filmem Sedmikrásky, jenž vznikl roku 1966, je režijně podepsaná Věra Chytilová.

Skřivánci na niti vypráví o partě brigádníků a skupině vězeňkyň pracujících v dusné atmosféře 50. let na kladenském šrotišti u zdejších oceláren. Za každým z nich je příběh, který je nedobrovolně dostal až k této práci. Vězeňkyně jsou vesměs drženy za ilegální pokus o přechod hranic a brigádníci zase přišli o své zaměstnání. Spravedlnosti ani pomoci se ale nelze dovolat. Hlavní hrdinové jsou navíc skrze fanatickou svazáckou vedoucí předváděni pionýrům jako exotická zvěř, kterou je třeba pohrdat. Místo diváckého zájmu ale film Skřivánci na niti, který vznikl v roce 1969 pod režijním dohledem Jiřího Menzela, putoval na dvacet let do cenzorského trezoru. Téma politických perzekucí v padesátých letech totiž v tehdejší době nemělo místo.

V roce 1969 stihlo za necelé čtyři měsíce film Všichni dobří rodáci zhlédnout téměř milion diváků, následně byl na mnoho let ukryt v trezoru. Příběh je soustředěn na proměny osudů skupiny sedmi kamarádů z moravské vesnice, kteří prožívají euforii po konci druhé světové války. Večery tráví společně v místní hospodě při muzice a nad vínem. Následně přichází znárodňování majetku sedláků, vytváření zemědělských družstev a politické procesy. Některým lidem tato doba přála, jiným zase ne. Bezcharakterní jedinci mohou rozhodovat o životech a majetku ostatních, rozpadají se rodiny i životní jistoty. I naše skupina přátel se rozpadá a rozděluje se na dva nesmiřitelné tábory. Snímek natočil Vojtěch Jasný v roce 1968.

Už samotné téma tohoto dramatu se tehdejšímu režimu vůbec nelíbilo. Hlavním hrdinou snímku z roku 1968 byl kostelník (Vlastimil Brodský), který v zapadlé vesnici předstíral, že je farářem, protože si chtěl alespoň na chvíli zažít uznání. Vedle náboženského tématu vadil i fakt, že snímek nabádal k toleranci, seberealizaci, a navíc v závěru filmu falešný farář umírá na útěku před Státní bezpečností. Farářův konec byl okamžitě po své premiéře zakázán a režisér Evald Schorm si za natočení takového snímku vysloužil zákaz činnosti.

Komedii Bílá paní obsahující protirežimní satiru zakázali až po pěti letech od premiéry, která se konala v roce 1965. Ústřední postavou je Perchta, bílá paní, jež jednoho dne vystoupí z obrazu, aby místní ženě zařídila vodovod. Brzy se vše rozkřikne a začíná hon za tajemnou postavou z obrazu. V její existenci uvěří i někteří představitelé města, což se ale neslučuje s ideologií. Na hradě se nakonec objevuje i falešná bílá paní a komise z ministerstva, která se rozhodne, že obraz ukradne a zamkne do depozitáře, aby místní obyvatelé nebyli rušeni od práce. Snímek natočil Zdeněk Podskalský starší.

Hořký film Ať žije republika o konci druhé světové války pojednává o chlapci jménem Olin, který dostane od otce za úkol odvést do bezpečí jejich kobylu. Tu mu však seberou ustupující němečtí vojáci. Film, který natočil v roce 1965 Karel Kachyňa, je propleten řadou vzpomínek a snů, z nichž se divák dozví o surovosti Olinova otce či chování Čechů ke kolaborantům. Důvodem, proč ale film putoval do trezoru, byl fakt, že se v něm malý Olin setká i s Rudou armádou, jež je ve filmu vykreslena ve špatném světle. To nemohl normalizační režim povolit, a tak se snímek dostal na černou listinu.