Tatiana Dyková: K životu potřebuju rodinu, přátele a to, aby bylo veselo
Tatiana Dyková (45) příliš často rozhovory neposkytuje. SEDMIČKA ale měla štěstí, a tak nám herečka prozradila něco ze svého soukromí, i jak se jí daří v práci.
Vypadá to, že jste měla extrémně náročný pracovní rok. Vnímáte to tak?
Nemám ten pocit, že by tento rok byl nějak extrémní. Mám to tak každý rok, ale v létě jsem třeba odpočívala! (smích) Jsem zvyklá takhle pracovat. Nedávno se mi stalo, že se mě někdo na něco ptal, řekl hlášku z nějakého filmu, z natáčení. A já jsem říkala: "Hele, tu větu znám! Neříkala jsem to já?" Ale nebyla jsem si vlastně vůbec jistá, jestli jsem v tom filmu hrála. Takže nám to nedalo a já jsem si poprvé v životě vygooglila sama sebe. Fakt přísahám, poprvé v životě jsem se koukala na ČSFD, jestli jsem hrála v tom filmu. A najednou jsem jela po té obrazovce dolů a samotnou mě překvapilo, kolik jsem toho udělala. Jak jsem to tak projížděla, všimla jsem si, že asi třikrát byly roky, kdy toho bylo méně. Ale to jsem hned věděla, že se narodili Franta, Alois a Cyril.
A k tomu máte ještě divadlo, o kterém se tam nepíše.
Přesně. To na ČSFD není.
V loňském roce jste natočila dva filmy. Je pravda, že k tomu teď ještě děláte seriál?
Je to tak, měli jsme premiéru filmu Bratři a v lednu nás čeká Aristokratka. Teď děláme pokračování Případů mimořádné Marty s Honzou Hřebejkem.
A když máte čas, ještě si odskočíte natočit audioknihu. Jak dlouho vám vlastně trvalo namluvit Boženu Hany Wlodarczykové? Zavřela jste se do studia a osm hodin denně natáčela?
To tak bohužel nejde, já se tak dlouho nedokážu soustředit. Denně zvládnu tak 40-50 stránek. S přípravou to vychází na 14 dnů až tři neděle. Ale k tomu nedělám nic jiného, protože k tomu nejde dělat nic. Sice jsem odehrála dvě představení, ale ta hlava je pak fakt strašně unavená. Celé dopoledne být soustředěná a potom večer ještě představení... Ráno jsem šla do studia a cítila na sobě, že to zbytečně šponuji.
Máte čas sama na sebe?
Právě že jo. Pro mě je vždycky na prvním místě život, rodina a přátelé. Pak je práce. Takhle jsem to měla vždycky. K životu potřebuji rodinu, přátele a to, aby bylo veselo.
