Stanislav Hložek: Osud mě zavál správně

Zpěvák Stanislav Hložek (66), jehož křivka slávy strmě vystoupala po boku Hany Zagorové (74) a Petra Kotvalda (61), byl vždy také sportovním nadšencem. Proč se před fotbalovým zápasem rozezpívává a kvůli čemu pověsil hokej na hřebík?

Na Moravě se vám daří, čeká vás natáčení nových písniček. Kterým směrem se teď ubírá vaše tvorba?
Je to takový ten můj styl, ale modernější. Píšou mi to kluci z kapely a oni vědí, že mám rád tvrdší muziku, takže jsou tam slyšet více kytary. Jedna parta se mnou byla na natáčení dvou písniček u Petra Jandy. Byla z toho nadšená a chtěla na ty písničky navázat. Mám je připravené, ale teď je taková doba, kdy člověku do zpěvu moc není. Když jsem sám, chvíli si zahraji na kytaru nebo si brnknu něco na piano, ale moc mě to netěší. Mám v sobě blok, protože vím, že hrát delší dobu nebudu, tak není kam spěchat.

Cvičíte hlasivky každý den? Rozezpíváváte se pravidelně?
Občas cvičím nevědomky. Přirozeně si občas něco brouknu. Kolikrát když jdu hrát fotbal s Amforou, a jak je člověk malinko nervózní z toho, jak to všechno bude, nachytám se sám, jak se před zápasem rozezpívávám.

Má to vliv na výkon na hřišti?
Ne, pouze se tomu zasměji a udělám si z toho srandu dříve, než si z toho udělají srandu kluci z Amfory.

Stále se věnujete fotbalu?
Dříve jsem byl rychlé křídlo, pobíhal a dával hodně gólů, protože jsem byl v útoku. Teď jsem v obraně a z té se blbě dávají góly. Hlídám to tam, aby mi náhodou někdo neutekl. Mám tam vedle sebe třeba Tomáše Řepku a ten mě diriguje. Vzpomínám si, jak jsem hlídal Leška Semelku. Tehdy jsem byl ještě v útoku a Lešek hrál v obraně. V zápasu proti anglickým sportovním novinářům jsme prohráli asi 0:4. Jeli jsme potom do Anglie, že jim to vrátíme, a stalo se, že Lešek, jak se motal kolem brány, odpaloval míče všemi směry. Jednou trefil tyč vlastní brány, podruhé dal málem vlastní gól a potřetí o fous minul naši prázdnou bránu, tak na mě náš trenér Werner Kotas volal: "Stando, hlídej Leška!" Já jsem se musel stáhnout z útoku a hlídat ho. A už mu ta věta zůstane do smrti.

Věnoval jste se vedle cyklistiky, juda, tenisu a fotbalu ještě něčemu dalšímu?
Měl jsem období, kdy mě chytly šachy. Dokonce jsem reprezentoval školu na šachových turnajích, ale pak jsem epizodu šachy uzavřel. Hrál jsem ještě hokej. Když jsem šel na stavební průmyslovku, hrál jsem za dorost ve Zlíně. Jenže tam se muselo pořád trénovat a byla tam zima a já už jsem v té době zpíval s kapelami a byl pořád nachlazený. Musel jsem proto hokej opustit. Ale hrál jsem dobře a díky tomu začal hrát hokej i syn Matyáš. Bral jsem ho s sebou, když byl dítě. Hrozně ho to bavilo. Jak jsem stárl, zjistil jsem, že mi dělá největší problém obléknout se do té výstroje.

Nelitujete toho, že jste se nevěnoval sportovní kariéře? Třeba byste byl lepší než Jaromír Jágr...
To nevím, asi ne. Jágr je jenom jeden. Ale myslím, že jsem udělal dobře a že mě osud zavál správně. Mám na něj milou vzpomínku, když se přijel z Ameriky podívat na nějaký turnaj, přišel za mnou a řekl: "Stando, jsem rád, že tě vidím. Musím říct, že pořád poslouchám vaše písničky s Hankou." To mě tak potěšil, že jsem šel do auta a dal mu dvě nová CD, ať má co poslouchat. Celý den s nimi chodil a měl je pod paží.